Podívejte se i jen zběžně na peloton profíků a taky nabudete dojmu, že je všechno tak nějak uniformně jednotné. Dresy nemastné-neslané, sluneční brýle tak velké, že by slušely spíš svářečům, a nebýt Basků, nezahlédli byste ani náušnici v uchu. Jo tenkrát…
Před lety nemohla být cyklistika originálnější. Promenáda závodníků po tratích závodů byla stejně tak sportovní událostí jako přehlídkovým molem kdesi v Milánu nebo Paříži. Coppi, Koblet i Altig, ti všichni tolik dbali na to, jak na kole vypadají. A když tyto legendy závodily, šlo víc o individuální styl než módní trendy.
Čelenky, krátké ponožky i fluorescentní barvy. Všechno a tedy i móda se točí v kruzích, takže jednou zájem o to či ono opadne a pár let nato znovu v plné síle propukne. Fluo je dobrým příkladem návratu, ale některé trendy zapadnou jednou provždy.
Čelenka
Rozhodnutí Mezinárodní cyklistické unie UCI zavést v roce 2003 povinné nošení přileb v profi pelotonu přineslo bez debat mnoho dobrého, ale mělo i jeden negativní dopad – už nikdy nikdo nemohl používat čelenku. Ta bránila potu i pramínkům vlasů stékat do očí a byla v 80. letech vrcholným vyjádřením módního cítění.
Na hlavě ji nosil Hinault, Delgado, ale nejvíc ji proslavil Laurent Fignon, muž s přezdívkou Profesor, který vypadal stvořen víc pro čtení filozofických spisů než otáčení pedály po trase Tour de France. Jemu čelenka hlavně chránila jeho brýličky, ale odstartovala se tím vlna, která rok od roku sílila hlavně ve skupině vrchařů. Přijatelnou variantou je otočení kšiltu čepičky pod přilbou směrem vzhůru. Velmi devadesátkové a velmi cool.
Krátké kraťasy
Těch, co potřebovali demonstrovat svá stehna a snad i jimi i zastrašovat soupeře, byly mraky. Ať pršelo, nebo svítilo. Neměli čas pěstovat si přesně opálený přechod, dbali hlavně na to, aby konec nohavice končil v polovině stehna, s čímž by borci jako Merckx neudělali ostudu ani na plovárně.
To dnes je in kraťasy vytáhnout až těsně nad koleno a Rigoberto Uran je v tomto směru asi největším expertem, který si takřka zakrývá čéšku. Možná je v tom výhoda z pohledu výkonu, možná kus aerodynamiky, ale rozhodně to není stylové. A buďme k sobě upřímní, na kole jde hlavně o to, jak na něm vypadáme, ne?
Náplast na nose
Pokud jste cyklisticky vyrůstali na přelomu století, pak jste pravděpodobně byli fanoušky buď Armstronga, nebo Ullricha. Pokud vám víc seděl velký Texasan, pak jste asi museli mít brýle Oakley. Pokud německý císař byl víc vaším typem, pak se vám líbil Adidas, nestálá tělesná váha a náplast na nose.
Kdosi přišel s tím, že taková náplast vám rozšíří nosní dírky a tím i průchod vzduchu nosem, což povede k lepšímu dýchání. Možná to byl Ullrichův marginal gain, který mu ale nezískal nic víc než pět druhých míst na Tour a jedno vítězství. Vrcholem byl v tomto ohledu rok 2001, kdy byl Ullrich mistrem Německa, a vše od kraťasů přes dres po náplast mu ladilo do národních barev. Kdyby Tour byla soutěží krásy, vyhrál by ji.
Nízké bílé fusekle
Dnes se délka ponožek natolik vymkla kontrole, že UCI vytvořila tým ctihodných gentlemanů, kteří cestují po světě a závodech a měří závodníkům výšku fuseklí, aby nebyly příliš dlouhé (podle pravidel nesmí přesáhnout polovinu délky mezi kotníkem a kolenem). A podle nás za to vina padá na Van der Poela, jehož podkolenky jsou delší než dlouhé. Byly však doby, kdy šlo cyklistům o opak.
Jen mrkněte na archivní snímky Merckxe, Coppiho, Hinaulta, kteří rozhodně neměli potřebu skrývat své perfektní kotníky, právě tam měla maximálně dosahovat výška ponožek. Mnozí dokonce ještě fusky rolovali dolů, takový děs měli z vypálených proužků. Ale od chvíle, co někdo vynalezl aerodynamiku, se návrat k postřižinám nejeví reálně. A mezi námi – vůbec nám to nevadí.
Galusky kolem ramen
Dnes můžete mít defekt, lusknout si prsty a za okamžik sedíte na novém kole. Ale v dobách, kdy se výživa sportovců točila kolem červeného masa a koňaku, neměli závodníci to štěstí mít v zádech armádu sluhů připravených vystartovat z doprovodného vozu a plnit veškerá přání.
Byly to doby, kdy si každý kolo opravoval sám, což obnášelo vézt si galusku omotanou kolem ramen. Bylo to praktické řešení, které se stalo ikonické díky Faustu Coppimu. Dnes nic takového není třeba a je to škoda, protože cyklistickým hrdinům podávajícím nadlidské výkony to dodávalo lidskou tvář.
Písmenkové trikoty
Dresy profíků jsou dnes trochu nuda, nemyslíte? Dokonce i ty odvážnější, s jakými loni na Giro vyrazili závodnici týmu EF, evidentně vymýšleli milovníci ovesných vloček a brainstormingů. TO tenkrát…
Dres Castorama vypadal jako montérky, protože je to obchod pro kutily. Marco Pantani vozil v Carrera Blue Jeans džínový dres, protože značka vyrábí džíny. A Mario Cipollini vozil zebrovaný dres, protože dělal reklamu zebrám.
Zase jednou by se měl nějaký umělec nad cyklistickými trikoty pořádně zamyslet. Nechtěli byste na dresu Zdeňka Štybara vidět dvojitá plastová okna a laminátové podlahy? Ano prosím!
