Žádný odpočinek, či chcete-li usínání na vavřínech. Není kdy. A je jedno, že byly sotva tři dny po tom, co se Andreas Seewald stal mistrem světa v maratonu na horských kolech. „Zrovna jsem se vrátil z tréninku, dnes tři hodiny volně,“ hlásil 30letý biker, který má plán – po letos zlatém mistrovství Evropy a duhovém dresu mistra světa chce ještě o víkendu získat německé zlato. Kanibal na kole.
Nejdřív mistrovství Německa v maratonu, pak ještě zosobnění maratonských výzev v podobě etapového Cape Epic v Jihoafrické republice. „Takže sezona má do konce ještě daleko,“ říkal letošní vládce na dlouhých tratích a v týmu kolega Kristiana Hynka v české stáji Canyon Northwave MTB Team.
Andreasi, povězte, jak světové zlato změní život?
To vlastně zatím nevím. Zatím si duhový dres jenom užívám a chystám se dál závodit.
Jak složitě teď budete hledat motivaci? Vyhrál jste letos takřka vše, co jste mohl.
Po Evropě jsem byl ještě odhodlanější, protože jsem sice měl dres s hvězdami, ale chtěl jsem lidem dokázat, že si ho zasloužím. A že nejsem mužem jednoho závodu, že umím být rychlý i jinde a že dokážu vítězit celou sezonu. A kdybych nakonec získal i třetí mistrovský dres, bylo by to něco speciálního.“
Prozradíte návod, jak se stát šampionem maratonu?
Bez přestání pracovat zhruba pět let, mít kolem sebe dobrý tým. Věřit si.
A taky najet nějaké kilometry, ne? Kolik jich za rok sesbíráte?
„Myslím, že jen někde kolem patnácti tisíc. Vím, že to může znít málo, ale té práce a intenzit je opravdu hodně. Pracuju taky hodně na technice, na svém cyklistickém umu, protože i když je technika víc otázkou cross country závodění, i v maratonu musíte být šikovní. Ne možná nejrychlejší, ale pořád umět těžkou pasáž projet rychle a bezpečně.
Co v maratonu rozhoduje víc – tělo nebo hlava?
Tělo bez hlavy nefunguje a ani naopak. V poslední hodině a půl mistrovství světa byla hlava možná důležitější. Jeli jsme už jen ve dvou, netušil jsem, jak se můj soupeř cítil, protože jel celou dobu nalepený na mém zadním kole. Snažil jsem se ho utrhnout, ale pokaždé mé útoky zachytil, takže jsem si pokaždé říkal, že to byla chyba, že teď nastoupí on mně. Ale štěstí nakonec stálo na mé straně, najednou měl dvoumetrovou mezeru, já za to vzal ještě jednou úplně naplno a to ho zlomilo.
Nebylo těch 115 mistrovských kilometrů spíš sprintem. Třeba když to srovnáte s 211 kilometry závodu Salzkammergut, který jste dvakrát vyhrál.
Možná na kilometry to taková hrůza nebyla, tady šlo spíš o závodní čas – na trati jsme strávili šest hodin. Byl to celkem pomalý závod. Salzkammergut je něco jiného, ale pořád žádný extrém a řekl bych, že mistrovství světa bylo mnohem, mnohem náročnější, protože na rozdíl od rakouského maratonu tady proti mně stála opravdová konkurence.
Lákaly by vás extrémní jízdy? Přejezdy kontinentů, non-stop závody, prostě dobrodružství?
V tuto chvíli rozhodně ne, protože se soustředím na velké závody. To je můj názor – profíci by se měli soustředit na profi závody.
Vy jste dřív trailově běhal, že? Není mezi cyklisty zakořeněn odpor k tomuto sportu?
U většiny ano, nebo minimálně u většiny silničních profesionálů. I já sám už běhám jen velmi málo, jen v zimě trošku víc. Ale jinak už se soustředím jen na cyklistické maratony, tam musíte upřít všechnu svoji energii.
Tou změnou sportu jsme chtěli naznačit paralelu k jinému cyklistovi, který zase vyměnil skoky na lyžích za vítězství na Vueltě.
Často takový dotaz slýchám, jestli bych nechtěl zkusit silniční cyklistiku. Možná bych mohl, ale nechci se stát jen pomocníkem pro někoho jiného a nosit vodu. V maratonech jsem teď hvězdou, takže kdybych měl odcházet, tak jedině na nějakou důležitou pozici. A takovou nabídku jsem nikdy nedostal.
Myslíte, že jste ve třiceti letech pro silnici starý?
Tři roky nazpět jsem nějaké týmy kontaktoval a už tehdy mi odpověděli, že jsem starý. Nejsem si jistý, jak by to bylo dnes, ale myslím, že výkonnost mám špičkovou a věk není to nejdůležitější. Taky mou výhodou je to, že jsem na kole začal celkem pozdě – první maraton jsem jel v jednadvaceti letech, takže mé tělo a ani hlava ještě nejsou tak opotřebované. A taky si myslím, že ještě nejsem na vrcholu svých schopností, protože opravdu profesionálem jsem se stal teprve letos, takže ještě jsou tu rezervy.
