Peklo severu dostálo své pověsti a bylo opravdovým peklem! „Tenhle ročník určitě vejde do historie a jednou si o něm budeme číst v knihách,“ řekl nizozemský cyklista Mathieu van der Poel po dojetí 118. Paříž-Roubaix…
Jen 260 kilometrů v sedle je pro běžného smrtelníka samo o sobě děsivou představou. Když připočtete 30 přetěžkých úseků po kostkách, nahání to hrůzu. A letošní netradiční podzimní termín závodu si s cyklisty ještě pořádně zalaškoval v podobě počasí.
Dnes nedokončím, tušil Sonny Colbrelli. A slavil výhru!
Představte si, že stojíte na startu, hustě lije, je nějakých 10 stupňů a máte před sebou tuhle nálož. A kostkové úseky na blátě, to je skoro sebevražda. „Když jsem se ráno podíval z okna, byl jsem si skoro jistý, že letošní Roubaix nedokončím,“ přiznal Sonny Colbrelli.
Přitom se tento Ital nesmazatelně zapsal do dějin závodu. Nepatřil mezi největší favority. Tohle je na něj těžké, navíc jede Roubaix poprvé, tvrdili mnozí experti před startem.
Colbrelli ale jednorázovky umí, i když z klasik dosud cílil spíš na ty ardenské. Teď na konci sezony měl navíc famózní formu. Za poslední měsíc toho stihl docela dost. Vyhrál Benelux Tour, stal se mistrem Evropy, ovládl Memorial Marca Pantaniho, na Coppa Sabatini dojel druhý a před týdnem na mistrovství světa byl desátý. Ale že by měl vyhrát Roubaix v tak těžkých podmínkách, tomu asi věřil je málokdo.
Taktika? Nespadnout
Před startem se skloňovala jménem ostřílených klasikářů, kteří mají Roubaix zaryté pod kůži: van Avermaet, Vanmarcke, Kristoff, Gilbert, Sagan, Lampaert, Štybar a samozřejmě van der Poel nebo van Aert. S Colbrellim se určitě muselo počítat, ale že by vyhrál? To asi ne.
„Vždyť já jel z těžkých kostkových klasik jen jednou Flandry a tohle byla druhá,“ kroutil hlavou po závodě, v němž na slavném velodromu přespurtoval dvojici Vermeersch, van der Poel.
Bylo to, jak kdyby na kole seděli muži, kteří právě vylezli z bahenní lázně. Zablácení od hlavy až k patě, skoro neviděli, totálně vyčerpaní. „Já už neměl v nohách vůbec nic. A to jsem si bral v závěru energetické gely snad každých deset kilometrů,“ přiznal van der Poel.
„Ani já už neměl kde brát,“ říkal Colbrelli, první italský vítěz od roku 1999. Když se ho novináři ptali na taktiku, přišel s rychlou odpovědí: „Nespustit oči z van der Poela a nespadnout…“ V samém závěru jen potvrdil své sprinterské předpoklady a mohl zvednout nad hlavu tradiční trofej s dlažební kostkou.
Bylo to opravdové peklo. Naposledy se jelo Roubaix za podobných podmínek v roce 2002. Ale je vidět, jak šla od té doby nahoru technika i kvalita galusek. Zatímco tehdy jel vítěz Johan Museeuw průměr 39 km/h, Colbrelli měl v neděli 43. Tenkrát dokončilo jen 41 cyklistů, nyní to bylo 94.
„Každý, kdo to dojel, je vítěz,“ řekl belgický favorit Wout van Aert, jenž se musel spokojit se sedmým místem. „Nejvíc mě bolely oči. Když jedete v těchto podmínkách v brýlích, riskujete, že neuvidíte všechno a skončíte na zemi. Proto jsem si je sundal. Chvíli to funguje, ale za chvíli je to stejné jako v těch brýlích. A pak už není cesta zpátky, nasadit je znovu nemůžete. Měl jsem v očích jen bláto,“ prozradil.
Jorgenson: jeden z poražených hrdinů
Někteří trpěli ještě dřív, než závod vůbec začal. Třeba mladý Američan Matteo Jorgenson z Movistaru. Ve 22 letech si odbyl debut na Pekle severu. A do smrti na něj nezapomene.
„Den před závodem jsem při tréninku na trati spadl asi ve čtyřicetikilometrové rychlosti. Měl jsem naraženou ruku a sedřený bok. A když jsem se ráno probudil, bolelo to jako čert. Byl jsem si skoro jistý, že Roubaix nemůžu v těchto podmínkách dojet,“ líčil Jorgenson.
„Hned na prvním kilometru mi přestala fungovat vysílačka. Myslel jsem si, že to za námi lehlo, tak jsem pokračoval v jízdě vpředu a byl z toho únik asi 30 lidí,“ prozradil.
„První čtyři hodiny závodu jsem jedl jenom gely. Nic jiného nešlo, žaludek začal stávkovat. Musel jsem dokonce dvakrát zastavit na velkou potřebu. To se mi ještě nikdy nestalo a doufám, že už ani nestane… Člověka to úplně rozhodí, navíc jsem ztratil kontakt se skupinou,“ přiznal.
„Zůstal jsem tam sám, ale do cíle zbývalo nějakých 40 kilometrů a já věděl, že musím dokončit. Byl to můj poslední závod sezony, tak jsem to nechtěl zabalit,“ uvedl jeden z hrdinů, jenž nakonec skončil 65. se ztrátou přes 16 minut.
I takové příběhy nabídl 118. ročník Paříž-Roubaix. Bude se na něj vzpomínat jako na jeden z těch ikonických.
