Klasika Paříž-Roubaix, přezdívaná Peklo severu, se jezdí tradičně v dubnu. Letos byla kvůli pandemii koronaviru přesunuta až na závěr silniční sezony a uskuteční se první říjnovou neděli. Minulý rok se kvůli covidu-19 závod nejel, takže letos se uskuteční 118. ročník. Podle předpovědí by mělo před závodem i během něj pršet. Takže dočkají se milovníci cyklistiky skutečného pekla?
Protože 257 kilometrů s 30 úseky po kostkách, které jsou všechny na posledních 160 kilometrech, se jinak jede za sucha a jinak za deště.
Sto kilometrů na zahřátí, až pak kostkové sektory
Naposledy se jelo Paříž-Roubaix na blátě v roce 2002, kdy závod dokončilo jen 41 cyklistů ze 190 startujících a vítězství vybojoval Belgičan Johan Museeuw.
Prvních 100 kilometrů závodu je „zahřívacích“, teprve poté přijdou první kostkové úseky. „Jinak se to jede za mokra na blátě a jinak za sucha. A nejhorší je hned první kostkový úsek Troisvilles. Všichni tam přijedou šíleně nervózní a každý chce být vpředu. V šedesátikilometrové rychlosti se bojuje o pozice. Taky tu bývá nejvíc pádů,“ říká bývalý americký profesionál George Hincapie, který jel Roubaix sedmnáctkrát a čtyřikrát skončil v top 10.
„Když je bahno, ty kostky jsou úplně jiné. Jako by byly potažené vrstvou mýdla. Já jezdil naštěstí i cyklokrosy, takže jsem měl trochu výhodu. Nesmíte se bát, jinak je to v háji. Nejhorší je, že jízdu na kostkách neovlivňují jen vaše schopnosti, ale třeba dalších padesát lidí před vámi. Někdy člověk spadne a nic s tím nenadělá,“ vysvětluje legenda Roubaix Tom Boonen, který Peklo severu čtyřikrát vyhrál a dvakrát skončil druhý.
Arenberg? Peklo, kde praskají kosti
Za jeden z klíčových a zároveň nejtěžších kostkových sektorů je tradičně považován legendární Arenberg, úsek dlouhý 2,3 km. „Viděl jsem tam ležet kluky se zlomenýma nohama. Za mokra je to peklo,“ tvrdí Australan Matthew Hayman, nečekaný vítěz z roku 2016. „Když prší, musíte být prostě v hlavě na pád připraveni. Na jeden, dva, možná i víc. Je to velmi nebezpečné a na zemi se ocitnete během zlomku vteřiny,“ dodává.
„Z Arenbergu je to ještě pořád dost do cíle, ale člověk tam nesmí přijet padesátý. Je to nejhorší sektor, ale ne nejdůležitější. Musíte ho přežít bez pádu i defektu, jinak je zle,“ přidává někdejší belgický profesionál Johan Museeuw, trojnásobný vítěz závodu. I toho posledního, který se jel v roce 2002 na mokru.
„V danou chvíli si to ani pořádně neuvědomujete, ale když pak vidíte fotky, jak jsou všichni zablácení, teprve vám dojde, jaké to bylo peklo,“ dodává Museeuw při vzpomínce na rok 2002.
„Já po závodě dvacet minut seděl na zemi a třásl jsem se. Nebyl jsem schopen ze sebe ve sprše sundat oblečení. Byl jsem úplně zničený. Mentálně i fyzicky,“ vzpomíná Hincapie.
„Slezl jsem z kola a nic jsem neviděl. Moje oči byly v plamenech, byl tam jen písek a bláto. Masér mi podal pití a odvedl mě do sprchy. Trvalo mi několik hodin, než jsem zase začal normálně vidět,“ vybavuje si ročník 2002 ještě dnes Max Sciandri, který tehdy skončil šestnáctý.
Fanoušci cyklistiky si Roubaix za mokra přejí skoro každý rok. „Já to mám stejně. Když prší, je tam daleko větší eliminace. A pro lidi lepší podívaná,“ prozrazuje Museeuw.
Štybar o mokrém Pekle severu sní dlouho
Letos se to možná vyplní. „Mně to nějak nevadí,“ říká Zdeněk Štybar, pro něhož je Roubaix jedním z nejoblíbenějších závodů. Už šestkrát skončil v top 10, z toho dvakrát druhý. Několikrát se nechal slyšet, že by si rád střihl Peklo severu v dešti.
„Nemyslím si ale, že bych měl jako cyklokrosař extra výhodu, že umím jezdit v blátě. Roubaix vyhrávají vždycky nejlepší nohy,“ uvedl Štybar na tiskové konferenci stáje Deceuninck-Quick Step.
Sedmé místo na mistrovství světa mu vlilo čerstvou krev do žil a před Roubaix si hodně věří. „Po těch letošních problémech, kdy jsem musel na operační zákrok se srdcem, mi moc lidí nevěřilo. Ale teď jsem zpátky na své někdejší úrovni. A vím, že jsem schopen znovu bojovat o vítězství.“
Dvakrát na Roubaix prohrál spurt o první místo. V roce 2015 s Degenkolbem, o dva roky později s van Avermaetem. „Hodně jsem si z toho vzal. Doufám, že už takhle druhý neskončím. Buď musím ten sprint zvládnout nebo přijet sám,“ má jasno český reprezentant.
