Co vás napadne jako první, když si přečtete titulek? Brzda? Polstrované sedlo? Zvonek na řídítkách? Možná důležité součástky, ale vraťme se do ještě hlubšího cyklistického pravěku, kdy bicykl teprve dostával svou tvář. Toto byly vynálezy, které přinesly opravdovou revoluci cyklistiky.
Laufmaschine
Jiskra, která to celé odstartovala, vzplála v hlavě německého vědátora Karla Draise někdy v roce 1817. Tou dobou se Evropa už několik let potýkala se slabou sklizní, tím se závratně zvyšovala cena ovsa a držet si koně pro dopravu bylo výsadou vyvolených. A tak když Drais hledal náhradní prostředek, který nepotřeboval krmit, dostal nápad, který nazval Laufmaschine neboli běhací stroj, který od té doby nese název draisina.
Jezdec seděl obkročmo na spojnici dvou kol a odstrkoval se nohama jako na moderním dětském odrážedle. Aby demonstroval přínosy svého vynálezu, absolvoval Drais zhruba 15kilometrovou trasu z Mannheimu do Schwetzingen a zpět za něco málo přes hodinu. Bohužel ale kvalita silnic na začátku 19. století byla tak tragická, že se sotva kde dalo na draisině jezdit. Na dobrých površích se však ukázala rychlejší než chůze, takže jezdci často využívali dlážděné chodníky, což nakonec vládu vedlo k zákazu používání tohoto stroje.
Pedály
Myšlenka dvoukolového transportu spala asi čtyřicet roků do 60. let 19. století, kdy se v Paříži a na východě USA objevila kola poháněná pedály na předním kole. Komu přesně tuto myšlenku přisuzovat, není dodnes zcela jasné, ale jasné je, že Rene Olivier a jeho bratři a souběžně taky mladý francouzský mechanik Pierre Lallement byli mezi pionýry myšlenky.
Pohon pedály znamenal, že jezdec se pro pohyb vpřed nemusel za jízdy dotýkat země, což u soudobých pozorovatelů vyvolávalo úžas. Pedály umožňovaly rychlost přesahující 20 kilometrů v hodině. Přicházelo kolo, jak je známe dnes.
Vyplétaná kola
Kola, kde ráfky a náboj spojují dráty, vymyslel v roce 1808 letecký inženýr George Cayley, ale jejich první úspěšné komerční využití měla na starost až kola a Eugène Meyer si v roce 1869 zažádal o patent na tuto myšlenku. Taková kola byla zásadně lehčí než dřevěné loukotě. Stejně jako tomu bylo u ložisek, řetězů nebo oceli, přispěla cyklistika k technologickému pokroku.
Článkový řetěz
Kostitřasy 19. století se však brzy měly stát minulostí, protože jejich jediný převod byl limitující. A tak kdosi přišel s tím, že řetěz a pastorky by mohly navýšit převody. Jenomže první řetězy byly těžké, neefektivní a nespolehlivé. Průlom přišel v roce 1880 s nápadem Hanse Renoldse, který sestrojil článkový řetěz a vylepšil výrobní proces, takže řetězy se mohly začít produkovat masově.
„Bezpečné“ kolo
V 70. letech předminulého století se začala objevovat kola nepodobná těm, na kterých jezdili ti hazardéři na vysokých kostitřasech. A tím, že uživatel seděl blíže zemi, je začali nazývat bezpečnými. První opravdu bezpečný stroj byl Rover od Johna Kemp Starleyho z roku 1885, který už v mnohém připomínal svými tvary moderní bicykl: vypletená kola o stejném průměru poháněná řetězem skrze zadní kolo.
A byl to geniální krok, protože už nehrozilo, že při pádu půjde uživatel hlavou napřed k zemi, a tak se kolo stalo atrakcí širšího publika, ne jen těch mladých, odvážných sportovců. Starleyho společnost se po smrti zakladatele proměnila ve výrobce motorek a aut a dnes nese název Jaguar Land Rover Limited.
Pneumatiky
Sice se to tak traduje, ale pravda to není – John Boyd Dunlop NEVYNALEZL pneumatiky. Patent pochází z roku 1845 a svítí pod ním jméno Robert William Thomson, Dunlop jej však rozvinul a zpřístupnil.
Do té doby se cyklistické obutí vyrábělo sice z pryže, ale plné, takže jízda byla všechno jen ne komfortní. Zakomponováním vrstvy vzduchu mezi jezdce a asfalt se výrazně zvýšilo jízdní pohodlí, ale i bezpečnost. A výhoda nastala ještě v jednom směru – pneumatiky zrychlily jízdu, protože jejich valivý odpor se snížil.
Paralelogramová přehazovačka
Geniální nápad v souboji s vrstevnicemi – aby jezdec mohl stejně pohodlně šlapat po rovině i v kopci, aby mohl přizpůsobit převody náklonu vozovky. S tím, jak vzrůstala odvaha cyklistických pionýrů majících za cíl zdolávat horská sedla, rostla taky potřeba vyššího počtu převodů.
Tak vznikl měnič, který posouval řetěz mezi pastorky. Trvalo však dekády, než přehazovačka získala svou moderní podobu. Ta první, se dvěma kladkami na napínacím vodítku a paralelogramovým tělem, vznikla ve francouzské společnosti Nivex v roce 1938, ale neprosadila se, protože byla příliš drahá. Takže první komerční úspěch zaznamenal Tullio Campagnolo, který představil přehazovačku Gran Sport v roce 1951.
A ti další…
Volnoběžné kolečko, které umožnilo otáčení kola bez nutnosti otáčení pedály, vzniklo v roce 1869 pod rukama Williama Van Andenina.
Lykru s povděkem adoptoval závodní peloton jako náhradu za vlnu, ze které se do té doby vyráběly cyklistické svršky. A ta když se „nacucla“ deštěm či potem, fungovala jako závaží.
Indexové řazení představilo Shimano a zajišťovalo přesné přehození převodu do nastavené pozice bez nutnosti dalšího ladění.
Nášlapné pedály jsou vychytávka, bez které si už dnes zvlášť závodní pojetí cyklistiky neumíme představit. Nebo vás snad představa utahování kožených řemínků ještě vábí?
