Je v tom trochu zmatek, protože letos si sice ve Flandrech připomeneme sto let od prvního mistrovství světa v silniční cyklistice, jenomže prvních šest let se titul uděloval jen amatérům, zatímco první profesionální šampion celé planety, tedy dnes nejuznávanější cyklistický titul, byl dekorován až v roce 1927. A to čímsi pozoruhodným…
Usazen v pohoří Eifel v západním koutu Německa, pod hradbami majestátního hradu z 12. století leží městečko Nürburg, jež je obklopeno jezery a vršky vyhaslých sopek. Je to město, kde často zní ohlušující řev motorů, protože město je domovem Nürburgringu, slavného motoristického okruhu.
Otevřeli ho v červnu 1927, měsíc poté se stal dějištěm mistrovství světa závodníků, kteří v cestě za vítězstvím používají svaly a pedály namísto vysokooktanového benzinu klokotajícího ve válcích.
Šampioni Tour de France dorazili unavení
Od prvního ročníku mistrovství světa amatérů v roce 1921 se debatovalo o tom, jestli závod otevřít i profíkům. Veřejný zájem vidět ty nejlepší z nejlepších sílil, přesto dlouho panoval odpor. Mistrovství bylo vrcholem amatérské sezony, a tak se kritici domnívali, že start profesionálů, kteří už měli dost svých a prestižních závodů, bude mít negativní dopad na lesk celé akce. Proto odmítání závodníků, kteří – v jejich očích – byli motivováni jen a pouze penězi.
Debata trvala až do roku 1927, kdy cyklistická federace UCI rozhodla uspořádat jeden závod otevřený amatérům i profesionálům, přičemž titul se měl udělovat těm nejlepším v každé kategorii. A tak Nürburgring sehrál významnou roli v dějinách sportu – uviděl prvního profesionálního mistra světa.
A stejně důležitý byl šampionát v Německu proto, že dal vzniknout ozdobě mistrů, pelotonem asi nejuznávanějšímu trikotu. Jednoduchému bílému dresu, kde hruď závodníka obepínají obruče svými barvami odrážející olympijské kruhy.
Jestliže prestiží bude soupeřit se žlutým trikotem z Tour de France, v jednom ho duha přeci jen poráží – jestliže maillot jaune uvidíte přinejlepším tři týdny v červenci, dres mistra světa vítězi patří celý rok, takže ho na sobě může (a dokonce podle pravidel musí) vozit až do dalšího šampionátu.
Nekonečná horská dráha
Severní smyčka Nürburgringu byla brutální zkouškou síly a vytrvalosti, na bezmála 23kilometrovém okruhu se tyčila řada sice krátkých, ale o to prudších kopců, a těch okruhů bylo připraveno osm. Italský deník La Stampa trať překřtil na „nekonečnou horskou dráhu s nespočtem zákrut“.
Itálie premiérový ročník mistrovství světa v roce 1921 bojkotovala, nesouhlasila totiž s rozhodnutím, že mistrovský závod se pojede jako časovka. Teprve dva roky nato získal první italské zlato Libero Ferrario v závodě, který už měl hromadný start.
A když přišel rok 1927, přivezla Itálie na start dvě nejvěhlasnější jména té doby a současně nesmiřitelné rivaly Alfreda Bindu a Costanteho Girardenga. A těm zásadně pomohlo načasování šampionátu: smetánka pelotonu právě dokončila Tour de France a objížděla lukrativní kritéria, takže v den mistrovského závodu Luxemburčan Frantz a Belgičan De Waele, první a druhý v Tour, závodili spolu a proti sobě na dráze v pařížském Parku princů.
Naproti tomu italské hvězdy ze zřejmých a komerčních důvodů preferovaly „své“ Giro, které skončilo o zhruba měsíc a půl dříve. A tam Binda ovládl 12 z 15 etap a celkové prvenství si zajistil s náskokem přes 27 minut.
Binda dodal duhovému dresu důvěryhodnost
Den závodu o duhový dres byl studený a vlhký, foukal vítr a ti slabší brzy začali ze závodu odstupovat. Zato Binda na opačné straně pole zaútočil ve stoupání Karussell, když k cíli zbývalo 30 kilometrů.
Během pouhých šesti kilometrů si získal výhodu dvou minuty a bylo vlastně po závodě, protože do cíle si dovezl náskok sedmi minut na druhého Girardenga. Itálie vůbec závodu dominovala, obsadila první čtyři pozice a prvním „neitalem“ byl o 20 minut později Belgičan Aerts.
To, že zlato získala největší soudobá hvězda cyklistiky, pomohlo mistrovství světa v kategorii profesionálů získat důvěryhodnost. Zato experiment s pořádáním společného závodu profíků a amatérů nezafungoval. Udělovat titul amatérského mistra světa patnáctému muži v cíli se považovalo za komedii.
Italům to však bylo jedno, na Nürburgringu začala nová éra a v Bindovi měli prvního profesionálního mistra světa.
