Dnem i nocí 2222 kilometrů v osmičlenné štafetě kolem Česka. Nervy, únava, adrenalin – a přesto jeden z nejkrásnějších sportovních zážitků – to byl Metrostav handy cyklomaraton na podporu handicapovaných. Tým Welovecycling.cz s kapitánem Jiřím Ježkem dojel první, po penalizaci však skončil na druhém místě.
Okolní les osvětluje jen blikající maják a dálková světla doprovodného vozu. Všude klid. Les. Pastviny. Občas se ze tmy vynoří srnka nebo zajíc, z mlhy vystupují krávy líně přežvykující u silnice… A přede mnou se rozprostírá „epický výšlap na Železnou Rudu,“ jak tenhle úsek, který na mě vyšel, pojmenovali kamarádi z týmu.
V pořadí můj čtvrtý úsek jsem přebírala za Plzní v městečku Žinkovy za úplné tmy (a taky s ranními padesáti kilometry kolem Vranovské přehrady v nohách). Silnice je téměř prázdná, občas nás dojede auto a jednou dokonce poslední autobus, z něhož vystupují lidé překvapení ztracenou cyklistkou a autem s majáčkem.
Odznáček sova za magickou noční jízdu
Na trati se často skrývají záludnosti. Jako třeba když mě trasa, kterou sleduji na telefonu v držáku na řídítkách, svede z pohodlného stoupání po silnici a protáhne kolem kostela po rozbité silnici prudce stoupající vzhůru, anebo po cyklostezce vysypané kamínky. Zadní kolo silničky se protáčí tak, že jsem si jistá, že jsem píchla. Nepíchla, ale to nejhorší, ostrý stoupák rozbitou cestou, mě teprve čeká.
Noční jízda, za kterou mi později garmin nadělí odznáček sova, je magická. Svět vystupuje ze tmy pomaleji, každou chvíli vás do studené šály zahalí cáry mlhy.
Jako v hororu si připadám pokaždé, když vystoupám na horizont (a že jich bylo!). Světla auta zůstanou za mnou, to na kole svítí jen těsně pode mne a najednou se ocitnu v naprosté tmě. Místo, abych to rozšlapala a nabrala rychlost dolů, se mi na těch pár vteřin zastaví dech a snad i srdce.
„Je to dobré, jsou teprve pod kopcem,“ hlásí mi můj tým z auta. Vydechnu si a konečně trochu zpomalím. Dodnes nevím, jestli se spletli nebo zda tým Praha na kole dětem, se kterým se už dva dny taháme o první místo, nasadil v desetikilometrovém stoupání na Železnou Rudu nadpozemského sprintera, ale netrvá dlouho a za sebou cítím další auto.
A za chvíli dostanu na zadek – pražský radní Václav Vorlíček mě neskutečnou rychlostí předjíždí a mizí ve tmě. Teplota spadla na 11 stupňů, Šumava na mě ledově dýchla a garmin hlásí, že už mám v nohách padesát kilometrů a 1122 výškových metrů, a tak signalizuji do auta, že se nechám vystřídat týmovým kolegou Ondrou Maškem.
Rande na slepo
O kousek dál vidíme, že střídají i naši protivníci. Do sedla usedá legenda českého paralympijského sportu Michal Stark, který přišel v sedmi letech po autonehodě o levou nohu a šlape jen pravou. A najednou se před našimi zraky rozehraje krásný souboj – náš Ondra Mašek, skvělý cyklista a amatérský závodník, se s Michalem přetahují o špici závodu dlouhých sedm kilometrů. Nedýchám, nemluvím, ani fandit z okénka jim nedokážu, jak je to krásný souboj. Držím palce oběma.
A o tom přesně Metrostav handy cyklo maraton je. Zdraví i handicapovaní, muži i ženy, junioři i senioři v čtyř či osmičlenných štafetách – stovky lidí, kteří se účastní nejdelšího cyklistického podniku v Česku. Všichni společně a bez rozdílu na trase dlouhé 2222 km, s limitem 111 hodin. Zdraví i handicapovaní fungují jako jeden tým.
Týmy bojují proti sobě, ale zároveň si pomáhají. „Dojel jsem tým Metrostavu, kde štafetu držela Jana Fučíková, bylo mi trapné ji předjet a tak jsem deset patnáct kilometrů šlapal s ní a povídali jsme si,“ vypráví zážitky Ota Řehák z týmu Welovecycling.cz, jinak závodník tělem i duší. Jana později tento úsek na aplikaci Strava popíše jako „rande na slepo.“
Nespíte, ztrácíte se a je to krásné
V každém týmu musí být jeden handicapovaný a také jeden patron, pro kterého se závodí. Tím naším byla Lenka Kladivová, usměvavá tmavovláska, máma dvou dětí, které byla v roce 2013 diagnostikována vzácná nemoc syringomyelie postihující míchu. Lenka velmi rychle přestala chodit, a ještě rychleji přesedlala z holí na vozík.
Přesto se usmívá. Kdykoliv mohla, přijela nám fandit. A když nečekaně stála nedaleko Žatce u silnice a s přítelem mě svým pokřikem hnali vpřed, měla jsem slzy v očích.
„To že jste jeli pro mě, je něco, co nelze slovy popsat. Budu na to vzpomínat s láskou a slibuji, že budu makat, abych mohla jet někdy s vámi,“ říkala nám později v cíli.
Když je auto domovem
V praxi to znamená, že se tři až čtyři noci nevyspíte (autorka článku naspala celkem sedm hodin), vaším domovem se stane auto, kde si musíte rychle najít systém, kam co položit, jinak jste ztracení a ztracení budete stejně, protože vám vše brzy začne komplikovat únava. Postupně vychytáváte mouchy, například systém signálů pro jezdce, kterými dáváte najevo, že je něco špatně. A když se konečně sehrajete, jste v cíli.
Zažijete spoustu legrace. Jako třeba když řidička Veronika po dvaceti kilometrech noční jízdy prohlásí: nevidím tvoje kolo v nosiči, jeli jsme totiž celou dobu se sklopeným držákem na kola. Zažijete spoustu nervů. Když nejde na trackeru, což je zároveň štafetový kolík, naskenovat QR kód v jednom z mnoha průjezdních bodů. Nebo definitivně ztratíte jezdce, kterého navigace poslala na cyklostezku, kam auto nemůže a vy víte, že vás o pět kilometrů dál bude potřebovat, aby trefil správnou odbočku. Bolí vás oči. Z nevyspání. I z blikačky na kole, na kterou řidiči celou noc koukají. Ta přímo vypaluje díru do hlavy.
Občas na posádku auta křičíte a přitom víte, že naše čtyřčlenná parta se stala kamarády na život a na smrt.
„Z téhle akce jsem každý rok nadšený. Sejdou se lidé z celé republiky, sdílíme nadšení pro cyklistiku i touhu pomáhat. Nezávodníci si vyzkouší, jaké to je mít týmovou podporu. A tak trochu ochutnají proficyklistiku. Jeli jsme pro Lenku. A jako bychom chtěli za sebe položit život,“ shrnuje závod Jiří Ježek, kapitán týmu Welovecycling.cz a držitel jedenácti medailí ze čtyř paralympiád.
Těšíte se do cíle, abyste se těšili na start
Tým We love cycling dojel do cíle k pražskému koupališti Džbán jako první – za tři dny, 5 hodin, 38 minut a 48 sekund. Po součtu časovek a penalizací za odklon od trasy jsme ale skončili druzí.
„Celou dobu se těšíš do cíle a v cíli se zase začneš těšit na start,“ shrnul závod po vyhlášení výsledků Michal Stark. A přesně takový Metrostav handy cyklomaraton byl.
