Zlatá olympijská medaile! Největší vítězství kariéry! „Byla to otázka štěstí,“ zlehčuje s odstupem sedmapadesáti let triumf na olympijských hrách v Tokiu bývalý československý dráhový cyklista Jiří Daler. Ale nenechte se zmýlit. Za vítězstvím v bitvách pod pěti kruhy se skrývalo dvaadvacet tisíc najetých kilometrů ročně!
V roce 1964 jste vítězstvím v dráhovém stíhacím závodě jednotlivců na olympijských hrách v Tokiu dosáhl největšího úspěchu kariéry. Jak na tehdejší japonskou misi vzpomínáte?
Šlo o hodně pestrou paletu zážitků. Dominuje pochopitelně moje vítězství. Přebíjí všechno. Ale byl to zážitek od začátku do konce. Ať už vezmu let, Tokio či dráhu, na níž se bojovalo o medaile.
Cesta byla hodně krkolomná?
Letěli jsme tři dny. Měli jsme jedenáct mezipřistání. Bělehrad, Káhira, Teherán, Filipíny, Hong Kong… Ani už to všechno nedám dohromady. Den jsme měli odpočinek v Barmě, kde jsem se vyrazil vykoupat. A nebýt pozornosti nějakého místního chlapíka, žádnou medaili jsem neměl. Když jsem se totiž chystal skočit do jezera nebo co to bylo, přiběhl a hnal mě pryč, že je voda plná nějakých červů, co by mě potrhali. Takže z osvěžení nebylo nic, ale zase jsem vyhrál medaili.
Oslnilo vás tehdy Japonsko?
Neuvěřitelně! Pravidla nebyla striktně nastavená jako dnes. Mohli jsme do města, takže jsme vyrazili na proslulou nákupní třídu Ginza. Šli jsme večer, neony zářily. Pro nás to bylo jako cesta na jinou planetu. A nabídka v obchodech? Neuvěřitelné! Jenom jsme čučeli. Hlavně v těch s elektronikou. Barevné televize, fotoaparáty, rádia, magnetofony… A taky se mi vybavuje ohleduplnost Japonců. Už tehdy chodili s rouškami, pořád se klaněli a nabízeli pomoc, byť samozřejmě komunikace vázla. Když nás místní viděli, hned se chtěli přátelit. Neexistovaly žádné kontroly. Byly to hry plné přátelství. A pořád chtěli něco měnit.
Dráhová cyklistika je v Japonsku velice populární. Platilo to i v roce 1964?
Ano. Ale Japonci milují hlavně keirin, na který hodně sází. Při těch ostatních disciplínách byli poměrně chladní. Navíc zatímco dnes jsou všechny světové dráhy dlouhé dvě stě padesát metrů a dřevěné, v mých dobách tohle pravidlo neplatilo. Třeba právě v Tokiu byl ovál dlouhý čtyři sta padesát metrů, betonový, nekrytý a zatáčky se sklonem pětačtyřicet stupňů. Povrch byl děsně hrbolatý. K ideálu pro olympijský závod měl daleko.
Trávil jste tedy o to více času v tréninku na dráze, abyste vychytal všechny záludnosti?
Vůbec ne. Já jako stíhač trénoval na dráze hlavně rychlost. A na olympiádu se v tomhle směru jezdí v top formě. Takže jsem většinou trénoval venku. Však jsem se také v Tokiu ztratil. Chtěl jsem vidět horu Fuji, o které se říkalo, že je posvátná a plní přání. Tak jsem vyrazil na trénink v sedle směrem k hoře, abych si vyžádal tu zlatou medaili… Skutečně jsem horu viděl, jenže jsem se ztratil a do olympijské vesnice mě vraceli ochotní Japonci.
Cítil jste před závodem zlatou formu?
Já byl tehdy před olympiádou třetí na mistrovství světa. Šest týdnů před cestou do Tokia. Ale že bych myslel na zlato…. Nebyl jsem outsider, ale ani favorit.
Dva vrcholy v tak krátké době, to je v dnešní době naprosto nepředstavitelné. Jak vypadala vaše příprava?
Trénovali jsme, jak nejlépe šlo. Já jsem jezdil více, než bývalo zvykem. Hodně tréninků jsem měl brzy ráno nebo ještě pozdě večer. Vždyť já chodil normálně do práce. Jakkoliv se cyklistika, včetně dráhové, změnila, zůstalo jedno pravidlo: Kdo chce být nejlepší, musí věnovat tréninku všechno. Já jsem měl najeto proti běžným zvyklostem hodně, dvaadvacet tisíc kilometrů ročně.
Vybavuje se vám samotná bitva o zlato?
Musel jsem zajet dobrý čas, abych se vůbec kvalifikoval. Pak porazit tři soupeře a bylo to. Jednoduché, co? Do semifinále jsem dostal lepšího soupeře, ale uspěl. A ve finále vyl favoritem Ital Ursi. Měl náskok, ale já ho stahoval. Nepřepálil jsem zatáček, dobře jsem si rozložil síly. Samozřejmě za zlatem stálo obrovské úsilí. Ale my jsme měli v cyklistické partě obrovskou pohodu. A sbírali skvělé výsledky. Však tím nejhorším bylo čtvrtfinále.
Pořád se udržujete v kondici. Sedáte i na kolo?
Jezdím pořád. Jen méně a pomaleji. Ročně najedu tak tři čtyři tisíce kilometrů. Ještě před třemi lety jsem jezdil více. Osm devět tisíc za rok. Ale už nemám vrstevníky, kteří by jezdili se mnou. A naopak, nerad se podřizuji tempu mladších. Všechno natočím na silničce. Horské kolo je pro mě traktor. Ale je fakt, že provoz je na silnicích hodně blbý. Takže se snažím hledat cesty, kde je méně automobilů.
