Mají svůj vlastní závod s časem, vybaveni jen pár štětci a plechovkou barvy křižují Francii daleko před reklamní karavanou, novináři i závodníky. Jejich mise: zajistit, že televizní kamery neuvidí na asfaltu či jinde napsané žádné sprosťárny, urážky, politické slogany. A rozhodně žádné penisy!
Sotva pár tahů a obří falus, který „leží“ na asfaltu vedle všech dalších nápisů a jmen, kterými fandové chtějí své favority povzbudit, se promění v milého motýla nebo medvídka. Patrick Dancoisne a Joël Gautriand jsem těmi malíři, co rekognoskují asfalt a sem tam v řádu sekund domalují pár čar k nevhodným obrazcům, aby se Stará dáma nestyděla tím kterým místem projíždět.
Zvědaví diváci jim stojí za zády, ruce v bok a pozorují tu jejich nápaditou hru. Ale ani jeden nemá kdy poodstoupit, kochat se svým dalším „plátnem“ nebo snad s fanoušky debatovat. Tour de France se blíží, takže oni rovnou naskočí do své dodávky a v oblaku prachu vystřelí malovat zase někde jinde.
Toto duo má v závodě roli cenzorů bojujících proti nepovolené reklamě a dalším prohřeškům cyklistických fanoušků. Jejich oči na trati hledají různé vzkazy, které by mohly podkopat populární a přátelskou image Tour de France, kde není místo ani na politické výzvy, natož vulgarismy třeba v podobě obrázků. Obrázky z Tour přeci míří do 190 zemí na 100 různých kanálech.
Každou etapu Tour de France jedou dvakrát
Takže onen penis, o kterém je tu pořád řeč a který před čtyřmi lety vykoukl v etapě z Briançonu na Col d’Izoard z televizních obrazovek, byl pro Patricka osobní porážkou. „Ale nemůžeme zvládnout všechno,“ zněl omluvně.
Právě 14kilometrový Izoard, který se tehdy poprvé v historii dočkal pocty cílového místa, funguje jako magnet pro všechny ty posedlé malováním po asfaltu. „Na rovinách bývá graffiti méně,“ vysvětluje Joël.
Jejich dny bývají dlouhé. Nejdřív projedou etapu v protisměru. Pak se otočí a hledají obrazce, které snad vznikly nově až po jejich inspekční cestě. Na otočku musejí dorazit nejméně 90 minut před příjezdem prvního vozu reklamní karavany, která zase obvykle vyráží dvě hodiny před pelotonem.
Horské etapy jsou pro dvojici vždy časovkou, která startuje už v sedm ráno. Patrick za volantem, Joël zase se svou biblí neboli „livre de route“, kde je popsána trasa závodu, na kolenou.
Jak se EPO promění v EPQ
A pak jim do očí začínají padat všechna ta neslušná vyobrazení. U každého zastaví a barvou promění v něco jiného. Nebo když není čas, jen pánská přirození pomalují tak, aby se nedala rozpoznat.
Cyklisticky nechvalně proslulý výraz EPO se jediným tahem promění v EPQ, což může u diváků vyvolat úvahy o smyslu. A jejich myšlenky nebudou hned putovat k dopingu. Injekční stříkačky mnohdy doplněné i jménem závodníka se rázem promění v žebřík.
Dvojice během Tour spotřebuje na 350 litrů vodou ředitelné barvy, což je fantastické, když uvážíte, že je ilegální malovat po veřejných komunikacích. Protože jak hovoří francouzský zákon, „za nápisy, značky nebo malby bez povolení hrozí pokuta až 3750 eur a veřejné práce“.
Podle legendy tento zvyk vznikl v roce 1936 během Gira d’Italia, kde fandové Raffaeleho Di Paka, rival Charlese Pélissiera, se stali průkopníky tohoto způsobu povzbuzování. Ale pak se před Patrickem a Joëlem objeví desetimetrový nápis „NAŠI POLITICI JSOU GANGSTEŘI“ a Patrick se musí smát: „Tak tohle je opravdové umění!“
Sport se sice snaží být apolitický, ale někteří ho přesto berou za své rukojmí. A právě proto jsou tu Patrick s Joëlem, cenzoři Tour, kteří už nikdy žádný penis na zemi rozhodně nepřehlédnou.
