Placaté etapy Tour de France i dalších závodů se obvykle odehrávají podle identického scénáře: cyklističtí dobrodruhové v momentu, kdy Christian Prudhomme z ředitelského vozu vlajkou odmává start, vyrazí mohutným nástupem vpřed a v případě, že je peloton propustí, protože mezi nimi není nikdo ohrožující lídry, vybudují si více čí méně významný náskok, který se zase s blížícím se hromadným dojezdem smršťuje.
Greg Van Avermaet to v 6. etapě nestihl o 2,5 kilometru. Brent Van Moer měl cestou do Fougères ve 4. etapě ještě větší pech, protože mu ke slávě scházelo nicotných 150 metrů.
Pak v čele vidíte obvykle nejsilnější tahouny a letos se k Timu Declerqovi z Quick-Stepu mnohdy připojoval Petr Vakoč ve službách lídra Alpecinu Mathieuho Van der Poela. A jejich práce se zatím vždy ukázala být perfektní – uprchlíky dojedou vždy právě včas a pak už je tempo takové, že z něj nikdo už nastoupit nedokáže.
Ale někdy se i nejlepší matematici pelotonu přepočítají a věnují těmto skupinkám až příliš svobody, takže ty pak svoji snahu dotáhnou až k cíli. V těchto vzácných případech bojuje hlavní skupina jen o druhé a další místa.
V kopcích a sjezdech platí jiná pravidla
Takže nakolik se může guma mezi první a tou hlavní skupinou natáhnout? Jak sprinterské týmy dokážou odhadnout, jestli už jejich naděje shořela? Chapattův zákon je při tom velkým pomocníkem.
Robert Chapatte byl francouzský profesionál, který se na silnicích bil ve 40. a 50. letech minulého století, načež se stal rozhlasovým a televizním komentátorem. Jeho teorie založená na zkušenostech závodníka i experta mluví o tom, že uprchlík potřebuje na každých 10 kilometrů 1 minutu výhody, aby za zády udržel stíhající peloton (20 kilometrů do cíle = nutné 2 minuty náskoku).
Cokoliv nad tento náskok znamená, že samostatný únik se dočká úspěchu. Cokoliv pod minutu = tak zase příště, mon ami.
Ačkoliv obvykle se Chapattův zákon naplní, je jen teoretický, protože do závodu vstupuje řada proměnných, které určí, jestli 1 minuta je či není dost. Tou první a nejzásadnější je profil závodu a zákon nejvíc platí v rovinatých etapách bez výraznějších stoupání. Není náhodou, že lépe se z pelotonu prchá v kopcovitějších dnech.
Jinak se to má s dojezdy do kopce a z kopce. Při vrcholovém dojezdu někdy dokonce platí, že budete potřebovat možná až 2 minuty na závěrečných 10 kilometrech stoupání. Opakem jsou sjezdy k cíli, kdy peloton není schopen jet o tolik rychleji než menší skupina, zvlášť ne v technickém, zakrouceném sešupu.
A podobně to platí u rovinaté etapy. V otevřené krajině, kde navíc fouká, má peloton výhodu. Ale pokud budou závěrečné kilometry zatočené s mnoha zákrutami a nutností brzdit a zase se rozjíždět, pak budou uprchlíci potřebovat o něco méně výhody.
Ani 90 vteřin na 10 kilometrů stačit nemusí
Chapatte tvrdíval, že osamocený závodník s minutou náskoku na posledních 10 kilometrech bude mít větší naději přežít než větší skupina. A je za tím kus pravdy, protože větší úniky obvykle poskládané ze závodníků různých stájí přestávají s blížícím se cílem mít chuť ke spolupráci. Aby jeden nevyčerpal víc energie než ten druhý, která by mu pak mohla scházet ve spurtu. Každý nástup a následné zpomalení ničí pravidelné tempo. A peloton se blíží o to víc.
Solitér takové problémy nemá, prostě je na 100 procent oddaný svému úkolu celou dobu až na cílovou čáru. A doufá.
O úspěchu úniku rozhoduje taky nátura pelotonu. Kolik týmů je ochotno zapojit se do stíhání úniku? Jeden, nebo pět? A kolik závodníků těch týmů se svými svaly zapojí? Bude stíhačka v zájmu jen a pouze sprinterských celků? Nebo přispějí i takové, co usilují o celkové pořadí?
Je však nutno připomenout, že Chapattův zákon je přes půl století starý a že silniční cyklistika do té doby ušla dlouhou cestu. Týmy jsou profesionálnější než kdy dřív. Sprinterské vláčky organizovanější a řada týmů zaměstnává cyklisty právě s určením na sjíždění úniků. Co to znamená? Že peloton je dnes schopen stáhnout až 90 sekund za 10 kilometrů.
Chronickým uprchlíkům, kteří jinak než právě skrze celodenní sólo jízdy nemůžou pomýšlet na úspěch, z novely Chapattova zákona musí krvácet srdíčko. Smutným důkazem je už jednou zmiňovaný Belgičan Van Moer. Osm kilometrů od cíle 4. etapy letošní Tour měl minutovou výhodu, ale v cíli už nic.
