Ze čtveřice vrcholů na pověstném okruhu smrti, které byly kulisou 10. etapy Tour de France 1910 při první návštěvě Pyrenejí, není určitě nejtěžším či nejobávanějším. A přesto mu patří privilegovaná pozice mezi velikány Tour. Letos se Col de Peyresourde ke slovu dostane v 17. etapě.
Peyre znamená v místním dialektu kámen, sourde zase hluchý. Takže tento kamenný kopec nenaslouchá bolesti mužů a pokud ano, pak s ní nic nemůže dělat. Teprve na jeho vrcholu utrpení skončí a bude následovat další, už ale s jiným jménem.
Stojí uprostřed Pyrenejí, takřka přesně na polovině cesty mezi Středozemním mořem a Atlantikem a tyčí se jen 1569 metrů vysoko, takže je stíněn okolními a obávanějšími vrcholy Aubisque a Tourmalet. Jsou vyšší, náročnější a taky pelotonem Tour navštěvovanější. Právě to byly kopce, které Octava Lapizeho vedly k zoufalému nářku „Vy jste vrazi!“. Do obličeje ho vmetl Alphonsi Steinesovi, který Tour do Pyrenejí nasměroval. A hory taky byly důvodem, který ředitele Tour Henriho Desgrangeho dohnal k rychlému a nečekanému úprku do Paříže ještě předtím, než etapa odstartovala. Bál se totiž zhmotnění zloby cyklistů, kteří museli stoupat k oblakům.
Přitom Peyresourde byl jen chuťovkou na menu toho objevitelského dne, jako byl mnohokrát od té doby, když etapy startovaly na západ z lázeňského Luchonu. Ale asi nejen pro Jeana-Marie Leblanka, někdejšího reportéra deníku L´Équipe a následně ředitele celého závodu, byl tím nejoblíbenějším ze všech vršků na trase Tour. „Je to kopec, který ve vás nevyvolává strach,“ říkal. A i v hnusných dnech, kterých je v Pyrenejích dostatek, pochopíte, co měl Leblanc na mysli, když Peyresourde nazval „mechovým kobercem. Je to kopec, na kterém byste si rádi lehli do trávy mezi ovečky a krávy.“
Není postrachem jako Tourmalet
Ve slovech bývalého pana ředitele se zračí veškeré kouzlo stoupání. Jako tichý a pozorný komorník vítá podobně jako sousední Aspin návštěvníky v území obrů. Peyresourde ve finále není o tolik kratší, nižší nebo snazší než Tourmalet, jen není takovým postrachem.
Prvních osm kilometrů až do Garinu se vine geologickým útvarem zvaným moréna, kamenným valem vzniklým ledovcovou činností. Pak následuje pět serpentin k vrcholu, odkud vidno údolí Louron a celé panoptikum západních Pyrenejí včetně mytického Tourmaletu. Ano, dechberoucí pohled, který je ale lépe sledovat jen z dálky, pokud nehodláte pocítit bolest v sedle.
První průjezd vrcholem se v roce 1910 odehrál víceméně bez incidentů, počasí bylo podle jednoho z mála přítomných reportérů tropické a etapový vítěz Octave Lapize se nahoru všech vypsaných vrcholů vyjma Aubisque vyškrábal jako první. Jen desítka závodníků stihla časový limit etapy, přičemž ještě o půlnoci se 22 závodníků pohybovalo kdesi po svazích Pyrenejí.
Snad pro svůj úspěch se Peyresourde na trasu Tour vrátil o rok později a v itineráři nechyběl ani jednou až do roku 1928. Jen v ročníku 1923 se trasa okruhu smrti otočila a startovalo se z Bayonne směrem do Luchonu. Tehdy se Peyresourde stal opravdovou předzvěstí hrůz, které měly teprve následovat dál za jeho vrcholem.
Protože občerstvení tehdy dostávali účastníci jen na oficiálních místech určených pořadatelem a navíc na příděl, lídr etapy Robert Jacquinot si stihl vzít jen banán a pak na rozpáleném západním úbočí hory zkolaboval v příkopě. Oživil ho až sendvič. Jenomže mezitím uteklo 15 minut a s nimi i Jean Alavoine, nakonec vítěz. I když ale přišel o etapový vavřín, alespoň si Jacquinot udržel svůj smysl pro humor. Takže když Alavoine projížděl kolem, ironicky zvolal: „Zdravím tě, Jeane, chlapče můj.“
Roger Lapébie čelil zřejmě útoku belgických soků
V ročníku 1937 se množily podvody a jeden takový i pod Peyresourdem. Lídr týmu Francie Roger Lapébie vyjel ráno s kolegy z Luchonu, aby před etapou rozehřáli svaly, ale v Cierp-Guad 15 kilometrů od startu nevysvětlitelně sjel do škarpy. Pozdější vyšetřování odhalilo, že kdosi manipuloval s jeho řídítky a uvolnil je. Snad Belgičané, kteří s Francouzi celou Tour válčili? „Kdo to byl?“ soptil Lapébie. „Ukažte mi ho, já ho zabiju.“
S nalomenou morálkou, když etapa konečně odstartovala, Lapébie skoro okamžitě na svazích Peyresourdu odpadl a na svého belgického arcirivala Maese ztrácel, když dorazil na vrchol Tourmaletu, čtyři minuty.
V novodobé historii byl kopec svědkem letu Jana Ullricha do strže, naštěstí měkce vystlané, nebo i souboje Contadora s Rasmussenem, který měl být brzy za své dopingové hrátky dehonestován.
Možná nejvtipnější historku napsal Peyresourde v horoucím ročníku 1921. Protože na svazích kopce roste jen minimum vegetace, umí se proměnit v pec. Tehdy závodníkům nešlo o závodní tempo, ale o to, jak se co nejvíc zchladit v potůčcích a strouhách podél cesty. Charles Cento to ale možná s chladivou lázní přeháněl, protože jeho ztráta na vítěze etapy Hectora Heusghema byla astronomická a na dnešní poměry nemyslitelná – 8 a čtvrt hodiny.
