Je to Eddy Merckx východního bloku, oslavoval dobový tisk československého cyklistického hrdinu. Jan Smolík se vizáží skutečně podobal belgické legendě, která pětkrát vyhrála Tour de France. Na přímý souboj v nejslavnějším závodě světa však nikdy nedošlo. Jakkoliv by rodák z Lipníka nad Bečvou možná dokázal elitě konkurovat, komunistické vedení země přestup vítěze Závodu míru do kapitalistického režimu neumožnilo.
„S Merckxem jsme se potkali mnohokrát. Byli jsme si podobní vizáží i stylem. Kluci v pelotonu mě k němu přirovnávali. Diváci nikoliv, protože v médiích se o nějakém Mercxkovi pochopitelně nepsalo,“ vzpomíná nyní osmasedmdesátiletý Smolík na pětinásobného vítěze Tour de France.
V zimě pomáhal v lese
„Na trati jsme proti sobě naposledy bojovali při olympijských hrách v Tokiu ve čtyřiašedesátém roce. Šlo o poslední sezonu Merckxe mezi amatéry. Spojovalo nás, že jsme v Japonsku ani jeden neuspěl,“ usměje se se Smolík, který tehdy do bojů pod pěti kruhy vstupoval jako šampion Závodu míru.
Po několika mimořádně vydařených sezonách si v osmadvaceti letech vysnil přestup mezi profesionály. Troufalý plán? Z hlediska sportovního nikoliv. Smolík byl výkonnostně skvěle připravený. Aby ne, když v rámci tréninku chodil v zimním období pomáhat do lesa s těžbou dřeva. „Ale byl jsem smířený, že rok budu potřebovat na adaptaci,“ vypravuje Smolík, že si uvědomoval, jak dramatická změna jej čeká.
Byl ochotný výzvu přijmout. Bojovat o slávu po boku nejlepších na nejtěžších závodech světa. „Jezdil jsem nejen s Merckxem, ale třeba Gimondim, Bahamontesem a dalšími kluky, kteří se později stali hvězdami u profesionálů. Naše výkonnost byla vyrovnaná. Ale když přešli na druhý břeh, udělali skok o level výše,“ vybavuje si Smolík.
Lákal ho tchán Eddyho Merckxe
Věřil, že i on se s abnormálními nároky profesionální cyklistiky vypořádá. Byť přiznává… „Hory, které se jezdí při Tour de France, jsou hrozivé. Francouzské středohoří ještě nebylo pro nás kluky ze střední Evropy nenormální. Ale když jsme měli jet na Tourmalet, Galibier či Iseran, bylo to šílené,“ přemítá s respektem.
Odvahu mu dodával fakt, že Merckxův tchán, který šéfoval týmu s belgickou hvězdou, Smolíka nepřímo nabádal k emigraci. „Po mém vítězství v Závodě míru říkával, že až pojedu příště do západní Evropy, ať si vezmu jenom sedlo a řídítka,“ vypravuje Smolík.
Navíc hrdina československé cyklistické reprezentace všechny slavné kopce, s nimiž by se pral při Tour de France, okusil… Při závodě Tour de L´Avenir, který byl sice určený amatérům, nicméně kopíroval etapy Grande Boucle. I proto si Smolík troufal a věřil…
A na jaře 1970 se zdálo, že jeho přání bude vyslyšeno. Dostal jasné ultimátum. „Jestli chceš k profesionálům, musí družstvo dojet v Závodě míru do třetího místa,“ řekli soudruzi kapitánovi československé reprezentace.
Smolík se nezalekl. Pro zkušeného reprezentanta nešlo o žádné dramatické překvapení. Měl s podobnými úskoky režimu dostatek zkušeností. „Když se jezdilo při etapách Závodu míru dobře a výsledky byly uspokojivé, mohli jsme vycestovat na zahraniční etapáky. Pokud se nám nedařilo, nesměli jsme nikam,“ přibližuje Smolík realitu doby šedesátých let.
Smolík už měl vyjednané angažmá v Itálii
Národní tým ve velmi ceněné soutěži nakonec obsadil druhou příčku. „Sláva, dostanu se k profesionálům,“ poskočilo Smolíkovi srdce radostí. Vždyť už měl dojednané angažmá v Itálii.
Šlo však jen o planou naději. „Začala těžká normalizace. A režim můj odchod neumožnil,“ pokrčí rameny Smolík. Ještě pár sezon jezdil, ale v pouhých jednatřiceti letech ukončil kariéru. Merckx právě prožíval nejkrásnější období kariéry. Sbíral jeden triumf za druhým na slavné Tour de France. A kariéru ukončil rovněž hodně brzy, v pouhých třiatřiceti letech.
Po sametové revoluci se znovu setkali. A stali se obchodními partnery. Smolík vedl obchod se sportovním zbožím zaměřeným na cyklistiku a značka Merckx patřila do jeho portfolia. Až odchodem šampiona Závodu míru do důchodu spolupráce dvou cyklistických legend skončila.
Ale Smolík se na Tour de France přeci jen podívá. „Konvoj Staré dámy jsem vždy chtěl poznat zblízka. Podívat se do kuchyně profesionálů. A teď mi Škoda Auto splní sen.“
Jan Smolík
Narozen 24. prosince 1942. Po Janu Veselém druhý československý vítěz Závodu míru. Pro elegantní jízdu, dobrý spurt a jízdu v kopcích ho novináři přirovnávali k legendárnímu Eddy Merckxovi. Vyhrál prestižní jednorázovku Praha – Karlovy Vary – Praha. Vyhrál etapy při závodech kolem Slovenska, Kolem Mexika, Kolem Rakouska a Velkou cenu osvobození v Římě. V roce 1964 oblékl Jan Smolík v druhé etapě Závodu míru žlutý trikot vedoucího jezdce a přivezl ho až do cíle. Ve vítězném ročníku vyhrál tři etapy, v cíli měl na druhého Hoffmana (NDR) náskok 7:45 minuty. Celkem při Závodě míru vyhrál šest etap a v jednadvaceti nesl žlutý dres. Jednou byl mistrem republiky v kategorii jednotlivců, třikrát v časovce družstev. Na OH 1964 odstoupil po hromadném pádu, o čtyři roky později v Mexiku byl třiadvacátý. V roce 2014 oceněn cenou Fair play Českého olympijského výboru.
