Určitě si budete pamatovat loňské záběry Gerainta Thomase, kterak po svém pádu na Giru pokračoval v etapě s rozcupovaným dresem sepnutým po celém levém boku sichrhajskami. Podobné momentky se množily i v prvních etapách letošní Tour de France: odhalená bílá kůže hýždí, krvavé šrámy na ramenou, látka rozškubaných dresů vlající ve větru. Proč je vlastně pracovní oděv profíků tak křehký?
Pády jsou smutnou, leč neoddělitelnou součástí profesionální cyklistiky, ať se jedná o horská kola, dráhu nebo teď silniční cyklistiku, která na tři týdny obsadila televizní obrazovky. A právě z nich na nás zírají partie závodníků, které by obvykle měly zůstat skryty pod tkaninou jejich trikotů a kraťasů.
Naštěstí většina z těch, co během velenervózních úvodních čtyř dnů pouti kolem Francie upadla, se zase dokázala vrátit do sedla a pokračovat v závodě. Ale právě to jsou pak ti muži, co se nám nechtěně odhalují a ukazují, jak náchylné jejich mundúry jsou.
Asi byste taky očekávali, že pády mimo silnici (tedy primárně na horských kolech) budou mnohem vážnějšího charakteru. A tedy že i dresy dostanou větší „čočku“. Kořeny, kamení, to jsou obávané překážky, u nichž nikdo netouží po kontaktu, protože mnohdy u toho praskají kosti. Naproti tomu silnice má hladký a pravidelný povrch, takže by i následky měly být mírnější. A přesto je to malinko jinak.
Ačkoliv si pořadatelé Tour dávají záležet, aby etapy plánovali po fajnovém povrchu. A samotné obce – když se dovědí, že závod k nim dorazí – se rychle pouštějí do oprav. Přesto přese všechno dokáže být asfalt někdy dost drsný a fungovat jako brusný papír. Pří jízdě se vám jistě taky zdá hladký a že krásně ševelí pod galuskami, ale až po něm budete klouzat po zadku, pak bude trhat. Kůži i látku dresů, které jsou ve snaze o co nejnižší váhu tenoučké a ty letní tuplem.
Co platí na šmirglování o asfalt?
Silniční cyklistika je o mnoho rychlejší než ta horská. Jen se při přenosech z Tour soustřeďte na údaje, které se na obrazovce objevují. Není výjimkou, aby balík svištěl po rovině padesátkou. Ve sjezdech klidně dvojnásob rychle. A tak z toho logicky vyplývá, že dráha klouzajícího cyklisty do úplného zastavení bude odpovídat rychlosti, a tedy že i dres či kůže se budou déle o asfalt brousit.
Nicméně ani takové pády nemusejí vždy končit rozcupovanými svršky. Asi těžko si na sebe závodníci v horkých dnech nasadí chrániče jako motorkáři. Přesto existují materiály, které dokážou následky asfaltového šmirglování mírnit. Udržují si dál kýžené vlastnosti jako lehkost či prodyšnost, ale nabízejí vyšší odolnost při pádech.
Tím asi nejznámějším je Dyneema, který je podle výrobce údajně 15krát pevnější než ocel. Ale současně násobně lehčí. Tento polyethylen už se úspěšně objevil v tretrách a taky outdoorovém vybavení, rybářských vlascích a horolezeckých lanech. Pozoruhodné vlákno vetkané do některých částí trikotů snižuje riziko zranění a zvyšuje odolnost proti odřeninám až do rychlosti 60 kilometrů v hodině.
Možná by ale ve finále bylo lepší, kdyby peloton – než aby musel řešit, co na sebe navléknout, aby pády bolely méně – víc používal brzdy a tím množství karambolů eliminoval sám od sebe.
