Scenérie, výška, délka i sklon, jen málo aut k tomu. Cormet de Roselend má od všeho kousek a tak jediné, čeho se mu možná nedostává, je status celebrity. Tour de France totiž kopec využila jen v několika málo případech a to z jednoho prostého důvodu – asfaltový kabát dostal teprve v roce 1970.
Cormet je místní pojmenování pro vrchol a Roselend je zase jméno vesnice, která se utopila na dně přehrady, když na konci údolí vystavěli hydroelektrárnu. Cesta vzhůru do sedla je sice starodávná, ale její povrch skoro nový, což stojí za vysvětlením jen sporadických návštěv pelotonem Tour. A když už, jde zpravidla jen o tranzitní vrchol, protože cíl etap bývá jinde, a tak málokdy kopec o něčem rozhoduje.
Roseland, vesnice utopená v přehradě
A přeci měl v roce 1996, svém asi nejpamátnějším, verdikt ve svých rukou. To kdy jen těsně pod vrcholem se Francouz Stéphane Heulot zlomil, přišel o svůj senzační žlutý trikot a v závodě skončil.
Řeknete si nejspíš sebemrskačství, protože kdo by si prázdniny chtěl užívat v místech hořkého zklamání, při kterém dokonce sem tam ukápla slza. Přesto Heulot roky – když se opakovaně nedostal do výběru pro Tour de France – trávil právě na svazích Cormet de Roselend. Do Alp vyrážel kombinovat dovolenou s tréninkovým soustředěním.
Ale pak to konečně nastalo. Ten rok mu bylo 25 let a konečně od svého týmu GAN dostal povolávací rozkaz, aby se dostavil na start Tour v nizozemském Hertogenboschi. A protože v prvním týdnu hodně času trávil v samostatných únicích, když závod dorazil na úpatí Alp, měl na sobě Heulot tu nejcennější ozdobu – žlutý trikot.
Možná i proto, kolik soupeřů podlehlo nepříznivému počasí. V dešti a chladu onemocněl pětinásobný šampion Miguel Indurain, pro nějž to značilo konec ambicí na šestý triumf v řadě. A vlastně začátek konce celé kariéry, když ho navíc penalizovali za nedovolené občerstvování. Během týdne odstoupil taky mladý Lance Armstrong, který měl zato, že se nachladil. Ale pár měsíců nato mu diagnostikovali rakovinu, která ho málem zabila.
Heulot a jeho prokletí
A v sobotu 6. července měl přijít Heulotův den, etapa přes Cormet de Roselend, „jeho“ kopec. O tři dny dříve naplnil sen každého francouzského hocha a když měl maillot jaune hrdě předvádět v aréně Alp, hned od rána se třásl nedočkavostí. A taky strachy, protože už pár dnů ho ničila bolest kolene, o které ale nikomu nevyprávěl, dokonce ani své ženě.
Ten den však nemohl hrát na schovku, nesl tíhu národa, který se vítězství v Tour de France nedočkal už celou dekádu. A takové závaží měl přenést přes tři vysoké hory: Col de la Madeleine, Cormet de Roselend a Les Arcs.
V polovině Madeleine se znovu spustil déšť a Heulot ztrácel kontakt s vedoucí skupinou. Sice ji ještě dostihl v dlouhém sjezdu do Albertville, ale byla to jen krátkodobá radost, protože dva kilometry pod vrcholem Roselend se bolest stala už nesnesitelnou.
Slezl z kola, opíral se o rám a slzy se mísily s kapkami vody, které stékaly do údolí. Adieu, žlutý trikote. Heulot by Tour nejspíš nikdy celou nevyhrál, na to tam byl Dán Bjarne Riis, ale byl to přesto smutný konec žlutého hrdiny, kterého zradil „jeho“ vlastní kopec.
„Psychicky jsem se zlomil,“ říkal. Večer ještě zůstal s týmem v hotelu, ale druhý den se sbalil a odjel domů. „Sledovat pak Tour bylo stejně bolestné jako šlapat skrze Alpy s bolavým kolenem,“ srovnával.
Johan Bruyneel zmizel ve vegetaci
A propos – bolest. Ta jakoby by byla poznávacím znamením této alpské překážky. Tentokrát z druhé strany vrcholu. To když to Johan Bruyneel, pozdější Armstrongův manažer, ve stejném ročníku přepískl s tempem v rychlé levotočivé zákrutě a zmizel za okrajem srázu. Štěstím bylo, že se vešel mezi skálu a betonovou zídku a zmizel kamsi do vegetace. Už to vypadalo na nejhorší, ale Belgičan se ještě dokázal vyškrábat nahoru a jako zázrakem skoro bez následků.
V barvách Rabobanku si tehdy užíval jeden ze svých lepších dnů, protože se stále držel v první skupině, ale mokrá vozovka ho zradila. Letěl deset metrů hluboko. Když ho vytáhli, jen dres měl ušpiněný a se zmateným pohledem vyhlížel nové kolo, aby mohl pokračovat dál.
„Pokaždé, když tyto záběry vidíme, děkuju Bohu, že mi poslal strážného anděla,“ říká. „Vypadalo to dost spektakulárně. Ale ve finále to taková hrůza nebyla, protože jsem vylezl bez zranění. Na chvíli jsem si myslel, že jsem mrtvý. Chvíli poté jsem vysel ze stromu a jediné, o čem přemýšlel, jak se dostat ven a zase na kolo. Žádné trauma jsem si z toho neodnesl.“
Sněhová vánice zkrátila etapu do Val Thorens
Cormet de Roselend s výškou 1968 metrů bude bude ingrediencí znovu letos v průběhu 9. etapy z Cluses do Tignes při své třinácté repríze, která se přitom měla odehrát už dříve. Ale v roce 2019 sněhová vánice a sesuv půdy donutily pořadatele tyto scenérie v poslední horské zkoušce z bezpečnostních důvodů vynechat. Tehdy etapu do Val Thorens zkrátili za 130 na 59 kilometrů.
A tak posledním dobyvatelem hory se loni v průběhu 18. etapy, která mířila do La Roche-sur-Foron, stal Švýcar Marc Hirschi. Kdo se ke známým firmám minulosti jako Barguil, Pellizotti, Rasmussen, Valverde nebo Zülle přidá letos 4. července?
