Největší test favoritů růžového dresu Giro di Italia 2021? Etapa číslo 14, která načíná třetí víkend italského Gira (pomineme-li eliminační bitvu na štěrkových cestách do Montalcina). Důvod, proč se jí mají cyklisté obávat, je jediný – Monte Zoncolan.
Tisíc vstupenek, každá za 10 eur. Zmizely za 12 minut, jak fanoušci pospíchali stát se vyvolenými, které vyveze lanovka na vrchol 14kilometrového cílového kopce. Omezení počtu diváků je reakcí na covidové restrikce, které v Itálii od července dovolují pro venkovní akce maximálně tisícovku osob pohromadě.
Pořadatelé doufají, že tahle desetieurová stopka zabrání obvyklému stěhování národů, jaké vídáme na nejslavnějších kopcích cyklistických závodů, a že dobrý úmysl se znovu neobrátí v nebezpečné šíření nákazy. Odhodlaní diváci sice nedostanou absolutní zákaz, aby se nahoru vypravili po svých, ale náročnost kopce s průměrným sklonem 8,5 procenta, kdy do výšky 1730 metrů nastoupáte 1200 výškových metrů, pravděpodobně slabší kusy odradí.
Bestie se jede od vsi Sutrio
Na Zoncolan se tentokrát bude stoupat od vsi Sutrio na východním úpatí horské bestie, což je bezpochyby ta snazší cesta vzhůru a taky vysvětlení toho, proč se tudy během šesti dosavadních návštěv hory jelo jen jednou – poprvé a do letoška taky naposledy v roce 2003, kdy se Zoncolan představil cyklistickému světu a Gilberto Simoni tu etapu vyhrál.
Do té doby byl Zoncolan jen obskurním vrcholem ve stínu mnoha slavnějších kolem, skrytý v davu vápencových obrů. Jako první z jeho atmosféry nasála dámská verze Gira, která se v roce 1997 dostala tři kilometry pod vrchol. Ale i dámy tenkrát šlapaly právě tou jednodušší stranou, která na 11 kilometrech nabízí mírný sklon 7 procent. To nejhorší přichází až pak, mimo jiné i 22procentí rampa 700 metrů pod vrcholem.
Může za to Francesco Guidolin
Rok poté, v roce 1998 si Francesco Guidolin, někdejší fotbalový profesionál, vyrazil na kolo se svým cyklistickým kamarádem. Ten mu šeptal: „Sdělím ti tajemství. Leží patnáct kilometrů odtud a jmenuje se Monte Zoncolan. Je to něco, co jsem v životě neviděl, natož vyjel.“ Slepičí prdelka Guidolin tohle „tajemství“ vyzvonil svým přátelům a hlavně se o něm zmínil před Angelem Zomegnanem, žurnalistou Gazzetty dello Sport – deníku, který stál u zrodu Gira. A ten se zase pro změnu zmínil před ředitelem závodu Carminem Castellanem.
V roce 2000 uvedla španělská Vuelta na scénu Alto del Angliru, možná nejtvrdší stoupání, jaké profesionální peloton do té doby znal. A to Castellano nemohl dopustit, zatoužil hned po vendetě. Zoncolan bude mým Angliru, rozhodl se, ale po první obhlídce rok nato jeho odhodlání ochablo. Kopec je to příkrý, to ano, ale jen kozí stezka, na kterou se náš závod nemůže vejít.
V roce 2003 konečně kývl na to, že pošle své Giro vzhůru „bezpečnou“ stranou od Sutria. Co ale možná nečekal, že většina favoritů v měsících před startem Gira vyrazila rekognoskovat novinkový vrchol a následně jeden jako druhý vyjadřovali svoje ohromení a obavy. Gilberto Simoni, nakonec celkový vítěz ročníku, když se s převodem 39×27 protrápil závěrečnými třemi kilometry, tedy tou nejkrutější pasáží hory, povídal: „Málem jsem musel sesednout z kola a jít pěšky.“ To jeho kolega Lenonardo Bertagnolli to s pastorkem o 25 zubech nezvládl, otočil se a jel raději dolů. V den startu pak Gazzetta dello Sport kopec překřtila na růžového draka a Simoni později, to už jako vítěz dne, říkal: „Byly to nejtěžší tři kilometry, jaké jsem kdy na kole prožil.“
Signor Zoncolan? Simoni!
To daleko horší však leží na západní straně hory, na straně městečka Ovaro. Zomegnan, který Castellana na ředitelském křesle nahradil v roce 2005, to přesně věděl a svolil tuhle bestii osvobodit. Místní, kteří tu kdysi vysazovali pinie, je teď zase pro změnu káceli, aby helikoptéry mohly filmovat krutými procenty sklonu bičované závodníky. Hora se měla stát symbolem bolesti.
Znovu se k ní v přípravě na tři květnové týdny trousili závodníci a nestačili se divit. Tahle strana je ještě pekelnější, říkali a shodovali se: Nejtěžší stoupání v Evropě, snad ještě horší než obávané Mortirolo. A zase slovo pro Simoniho: „Připomínalo mi to pomalou, neodvratnou popravu.“
Nicméně italský vrchař tady znovu exceloval a vydobyl si přízvisko Signor Zoncolan. Tou pravou hvězdou se však jednou provždy stal kopec samotný. Netrvalo pak dlouho, než jméno hory prosáklo i do běžné mluvy Italů, kteří začali říkat, že něco je těžké jako Zoncolan.
Dnes odpoledne kolem páté budou tato slova vířit hlavami nejednoho účastníka 104. ročníku závodu. Růžový drak už cení své zuby.
