Od chvíle, co Francouz Absalon ohlásil svůj odchod do penze a Jaroslav Kulhavý začal bojovat spíš se sebou než se soupeři, postrádala scéna horských kol opravdovou rivalitu. Takže Švýcar Nino Schurter se stal v terénu neomezeným vládcem. Teď jsou tu ale dvě nová jména, která mají oživit tohle zapomenuté bikové jiskření. V Novém Městě na Moravě se o víkendu čeká jejich druhý letošní MTB střet.
Jednomu je 21, ten druhý je o pět let starší. Ten mladší pochází z Britských ostrovů, druhému se přezdívá tulipánová senzace. Tom Pidcock měří 170 centimetrů, Mathieu Van der Poel narostl o 14 centimetrů výš. A přeci jsou si tak podobní, díky cyklokrosu technicky výborně nadaní a oba s rychlým závěrem.
Mentalita? Potřebují vítězit
Fyzicky je Pidcock pro své vrchařské schopnosti a váhu možná blíž mistrovi světa Alaphilippovi. Ale jeho mentalita je „vanderpoelovská“ – zkrátka potřebuje vítězit. Stejně jako MVDP.
„Mathieu byl můj vzor a že teď můžu proti němu závodit, je fantazie,“ prohlašuje Brit a svému mladickému idolu navzdory vyhlašuje: „Není žádný jeden závod, který bych chtěl vyhrát. Chci se prostě stát nejlepším závodníkem na světě.“ V tomto se jejich rétorika malinko liší. Zatímco Nizozemec má možná obdobnou ambici, za svůj cíl přeci jen jeden závod letos vytyčil – stát se olympijským šampionem.
Pidcock má na svém kontě zatím jen jedno profesionální vítězství na silnici, v dubnu ovládl klasiku Brabantský šíp, ale to asi jedině proto, že teprve po konci letošní krosové sezony se stal členem silničářského Ineosu. To jeho protějšek Van der Poel jich má jedenáct a ještě 4 celková prvenství v etapových závodech, ale teď je to na horských kolech na počet vítězství nula-nula.
To vše se má ale brzy změnit, protože je tu odložená olympijská sezona, v níž oba staví na vrchol závod na horských kolech a v něm – co taky jiného, že? – tu nejblyštivější medaili. Ambice jsou jedna věc, ale oba pánové všeumělci si budou muset uvědomit (a dost možná už se to po prvním závodním víkendu během zahajovacího závodu Světového poháru v německém Albstadtu stalo), že nelze jen tak sesednout ze silničního kola a myslet, že se jim k nohám bude okamžitě sklánět i svět těch horských. Nic není zadarmo.
V Albstadtu mlaskla facka reality
Jejich přetahovaná začala už v zimě v cyklokrosech. Po závodě seriálu Superprestige v Gavere, kde Pidcock vyhrál a dojel o 25 sekund před Van der Poelem, malinko škodolibě prohlašoval: „Vždy si budu pamatovat, že jsem se dostal na seznam závodníků, kteří byli schopni Van der Poela porazit.“ Byl to však jen záblesk, protože jejich zimní skóre bylo 1:10.
Oba možná mají talentu, že by se dal krájet. K tomu i velkou dávku vůle navrch pocukrovanou obří, skoro kanibalovskou chutí vítězit, kdekoliv se zjeví. Ta se u Nizozemce projevuje ještě silněji. Ale jestliže loni mu výpady tu na silnici, tu do cyklokrosu, a pak zase na horská kola vycházely takřka bezchybně, letos se sice stal počtvrté mistrem světa v zimním terénu, aby následně znovu fascinoval bezstarostností mezi silničními profesionály, v Albstadtu mlaskla facka reality.
V Německu ten mladší bral v hlavním závodě olympijského cross-country 5. místo, toho zkušenějšího a taky triumfy obtěžkanějšího sice hřálo prvenství v pátečním short tracku, ale v hlavním závodě skončil o dvě místa dál za Pidcockem.
„Příprava byla kratičká,“ hájil se Van der Poel. Ale tento argument nemohl obstát. Zatímco on se prozatím se silniční cyklistikou loučil 4. dubna druhým místem na Kolem Flander a měl tak měsíc prostoru na MTB trénink, Pidcock ještě 21. dubna závodil na Valonském šípu (navíc pro nedostatek bodů, protože v short tracku nestartoval, vyrážel do XC až z 11. řady). A přesto stál ve výsledcích výše. „Věřím,“ pokračoval Nizozemec, „že trať v Novém Městě mi bude vyhovovat víc.“
Na Vysočině ten mladší loni vyhrál kategorii do 23 let, ten starší zase svoji, elitní. A teď tu budou spolu a proti sobě. Toto jsou jména, kolem nichž teď víří tornádo zájmu. Nejdřív se ale musejí vypořádat s těmi, kteří jim v Albstadtu ukázali svá záda.
