Celkem sedmkrát startoval bývalý profesionální cyklista František Raboň na Grand Tour, z toho hned pětkrát absolvoval Giro di Italia. V dresů gigantů tehdejší doby, týmů T-Mobile nebo HTC- Columbia. Po boku hvězd první velikosti kalibru Cavendishe, Ullricha, Wigginse, Gončara a dalších.
I když si italskou Grand Tour často protrpěl, protože jeho úkolem bylo hlavně pomáhat, vždy se na start rád vracel. „Pokaždé, když jsem dojel do cíle, byl jsem tak vyřízený, že jsem si říkal: Už nikdy. Ale po třech dnech doma jsem věděl, že se chci vrátit. Je to závod, který mi přirostl k srdci. Když jsme se začali bavit o plánech a možném kalendáři na sezonu, vždycky jsem si sám řekl o Giro,“ říká František Raboň před nedělním startem 104. ročníku.
Co se vám vybaví, když se řekne Giro di Italia?
Je toho spousta. Třeba hned moje první Giro. Přišel jsem do T-Mobilu, bylo mi dvaadvacet a hned jsem jel Giro, i když jsem se do nominace dostal až na poslední chvíli. Sestava byla plná hvězd. Když to řeknu blbě, byli to pro mě kluci, které jsem znal hlavně z plakátů… A najednou jsem s nimi stál na startu. To Giro jel tenkrát Ullrich, Rogers, Gončar, všechno mistři světa v časovce. No a s Gončarem mě dali na pokoj: nejmladší a nejstarší. Ale hned zkraje jsme zajeli dobře týmovou časovku, když jsme prohráli jen o vteřinu s CSC. Já jsem ji zvládl tenkrát výborně, a navíc si po ní oblékl můj spolubydlící Gončar růžový dres lídra, takže jsem měl na pokoji maglia rosa.
Řada lidí tvrdí, že je Giro nejkrásnější Grand Tour. Podepsal byste tohle tvrzení?
Já si ho zamiloval hned ten první rok. Italové jsou do cyklistiky blázni, žije tím celý národ. Kamkoliv jsme přijeli, cítil jsem obrovský zájem lidí. Já byl pro ně nějaký neznámý Franta Raboň, ale stejně se se mnou chtěli fotit. Ať to byli fanoušci nebo třeba personál v hotelu. Zažil jsem si na vlastní kůži, jací jsou tifosi, jak to všichni prožívají. Atmosféra Gira je neopakovatelná. K tomu ta jejich kultura, jídlo, růžové noviny, které závod sponzorují. Všechno to do sebe hezky zapadá. Dá se říct, že mě Giro už první rok omámilo a jel jsem ho třikrát za sebou. I když mě to možná stálo ze začátku účast na Tour, protože u mladého závodníka bylo nemyslitelné, že byl jel dvojboj Giro, Tour.
Vybavují se vám vzpomínky na Giro dodnes?
Spousta. Růžový dres jsme měli i v roce 20011, kdy ho na pár dní oblékl Ital Pinotti a já pro něj hodně tahal na špici. Chodil za mnou, strašně mi děkoval. V roce 2008 jsme zase měli dream team časovkářů, sprinterů a rozjížděčů: Cavendish, Greipel, Tony Martin, Wiggins, Pinotti, Hansen… Semkli jsme se a odjížděli jsme domů se čtyřmi vyhranými etapami… Byly to krásné chvíle a dodnes mám doma v pracovně vystaveny některé věci z Gira. Všech pět roadbooků, které závodníci každý rok dostávají. A je tam i růžový dres.
Jak jste přišel k maglia rosa?
Když jsme během mého posledního Gira v roce 2011 vyhráli hned na začátku v Turíně týmovou časovku, Cavendish šel další den do růžového a od pořadatelů zařídil růžové dresy pro celý tým jako dárek. Dodnes ho mám schovaný. Dá se říct, že na tom svém pátém Giru už jsem byl celkem mazák. Bylo dohodnuto, že když pojedeme týmovou časovku na vítězství, projede cílem první Pinotti jako Ital. Ale vedení týmu řeklo, že kdyby on měl defekt nebo se mu něco stalo, tak protnu tu pásku jako první já. Toho jsem si vážil. Teoreticky jsem mohl jít do růžového já… Jak říkám, vzpomínek je spousta a dodnes na Giro nedám dopustit. Každý rok ho sleduju, mám k němu osobnější vztah.
Taky se říká, že je Giro z těch tří Grand Tour nejtěžší.
Nikdy jsem nejel Tour de France, takže to úplně nemůžu srovnávat, ale většinu kopců z Tour jsem třeba absolvoval při Dauphiné, takže je znám. Na Giru jsou ty etapy často extrémně dlouhé a náročné. Tour je nejtěžší v tom, že všichni přijedou extrémně připraveni. Giro třeba někteří sprinteři můžou brát jako přípravu k Tour a po deseti dnech ho zabalí. Ale když se vrátím k té náročnosti, tak mi kopce na Giru připadají asi nejtvrdší a jsou prudší než francouzské.
Jaké stoupání je podle vás vůbec nejtěžší?
Vyloženě jedno asi nemám. Někdo říká Zoncolan. Je prudký, ale ne tak dlouhý. Já ho zažil dvakrát. Jednou jsme ho jeli po 130 kilometrech, takže ke stoupání přijel člověk relativně odpočatý. Ale jednou tam končila etapa a po 210 kilometrech někteří kluci tlačili kolo a šli pěšky. Ukrutná stěna je Passo Giau nebo Gavia, která se jezdí ze dvou stran. Přijedeš pod kopec a vidíš ceduli, že na vrchol je to 27,3 kilometrů. A víš, že tě čeká třeba osmdesát minut totální peklo.
Asi je to taky jiné, když je člověk domestikem a tahá už třeba od začátku etapy.
To stoprocentně. Když jsme měli třeba Greipela s Cavendishem, tak jsme ty sprinterské etapy vyhrávali o parník. Ostatní to viděli a když byl nějaký únik, nechtěli nám pomáhat to sjíždět, protože věděli, že asi stejně nevyhrají. Takže součinnost týmů, které měly sprintery, moc nebyla. Nás domestiky to stálo spoustu sil. Občas jsem si vše vyžral, prvních deset dní jsem na silnici pomalu nechal život a přišly hory… No a tam ti borci na celkové pořadí, jako třeba Nibali, Basso nebo Di Luca, kteří do té doby relativně šetřili síly, začali neskutečně závodit a my jako domestici trpěli. Když je člověk popravený a má jet 220 kilometrů přes tři passa, je to šílený. Často jsem nevěděl, čí jsem…
Musel jste ještě hlídat sprintery, aby nechytli v horách limit?
No právě, o to bylo vše těžší a horší. Pamatuji si třeba na Giro, když v roce 2011 zavítalo na Sicílii a jelo se na Etnu. Cavendish i Renshaw měli zrovna den blbec a odpadli hned na začátku. Já tam s nimi zůstal a do cíle bylo necelých 130 kilometrů. Ten kopec se jel dvakrát, bojovali jsme o limit. Tlačil jsem je nahoru, nebo se mě drželi za sedlovku a kapsy u dresu. Nevylezli mi z háku, na tu Etnu jsem je fakt dostrkal. Pořád jsem do vysílačky slyšel: Musíš, musíš, musíš…
A stihli jste dojet v předepsaném čase?
O dvacet vteřin! Já byl vyřízený, Cavendish po projetí cílem spadl z kola. Když se asi po pěti minutách ze země zvedl a dozvěděl se, že jsme to stihli, skočil mi radostí kolem krku. Pak dokázal vyhrát dvě etapy… Mě to tak popravilo, že jsem v 15. etapě musel odstoupit. Skoro mě museli sundat z kola, protože jsem Giro chtěl za každou cenu dojet… Tohle bylo jediné Giro, které jsem nedokončil. V roce 2008 jsem zase takhle strkal Cavendishe na Mortirolo spolu s Wigginsem a Tony Martinem. Docela dobrá společnost domestiků. Ale když se s těmi lidmi člověk potká po letech někde na závodech, sami přijdou a jsou rádi, že mě vidí. Ať je to Cavendish nebo Wiggins. Myslím, že když se takhle potkáme i v devadesáti, budeme sice koktat, ale vzpomínky zůstanou.
Když se dostaneme k letošnímu Giru, kdo je ve vašich očích největší favorit?
Vloni se do poslední chvíle přetahovali o vítězství Hart s Hindleym a upřímně: kdo to čekal? Mladí jdou hodně dopředu a podle mě je to otevřené. Jasně, je tu Bernal, otázkou je, co ta jeho záda, která ho limitují už dva roky. Vydrží? Favoritem je i Yates. Otázkou je Nibali, který po zlomeném zápěstí asi o vítězství nepojede. Jsem zvědav na ty mladé: Hindleyho, Almeidu i na Evenepoela. V jeho případě mi to přijde totální hazard, že ho tam vůbec nominovali. Dlouho po té loňské nehodně na Lombardii nezávodil a že jeho prvním závodem roku bude Giro, to moc nechápu. Ale asi to chtějí zkusit a kdyby ho něco bolelo, odstoupí.
Jak vidíte šance Jana Hirta? Nechal se slyšet, že před Girem není zrovna v optimálním rozpoložení a v novém týmu Wanty-Gobert se moc dobře necítí.
Já přesně nevím, jak to Honza má. Nějaké informace se ke mně donesly, ale neznám detaily. Ale jestli opravdu nemá motivaci, tak to moc nechápu. Podepsal na dva roky do World Tour, určitě za dobré peníze, je lídrem na Giro a nemá motivaci? Jestli to tak je, což ví asi jen Honza, pak tomu nerozumím. Protože je to závodník v nejlepších letech, je lídrem na Giro a měl by z toho logicky chtít vytřískat maximum.
