Pitoreskní městečko Huy uhnízděné v údolí řeky Mázy uprostřed belgických Arden protíná uzoučká silnice zvaná Chemin des Chapelles. Své jméno nese podle šesti kapliček, které v tomto příkrém stoupání stojí jedna za druhou. Už brzy tu zase bude slyšet modlitba cyklistických profesionálů, aby je jejich nohy nezklamaly, protože kilometrová stěna do nebe Mur de Huy je cílovou „rovinkou“ klasiky Valonský šíp.
Divadelní scénou cyklistiky se Mur stává jedinkrát za rok, jedinou dubnovou středu, která tentokrát připadá na jednadvacátého. Uprostřed týdne mezi klasikami Amstel Gold Race a Lutych-Bastogne-Lutych.
Jakýkoliv jiný den v roce je připomínkou zdejších dramat jen nápis Huy bílou barvou vepsaný do asfaltu co 20 metrů téhle uličky bolesti. Ta je tu v den závodu podávána zdarma všem, tady laktát teče svaly v hektolitrech a jen ten nejodolnější může na horizontu zvedat ruce a považovat se za vítěze.
Flèche Wallonne alias Valonský šíp se v cyklistickém kalendáři drží od roku 1936 a jako u většiny jiných klasik i jeho trasa se roky vyvíjela. Dnes je synonymem závodu právě „stěna“, kterou peloton na dlouhém okruhu zdolává třikrát, ale teprve od roku 1983 je místem cílovým.
A stejně jako procházela evolucí podoba trati, měnil se taky způsob boje o vítězství. Jednou z možností je dalekonosný sólový únik v naději, že zbytek pelotonu na uprchlíka zapomene. Tak to fungovalo v případě Kima Andersena v roce 1984. Jedinkrát a pak už nikdy víc.
Během 80. a 90. let závod zpravidla vykrystalizoval do malé elitní skupinky, která na svazích Muru bojuje o prvenství. V ní se mísí specialisté na jednodenní závody (Argentin, Fondriest, Criquielion, Bartoli nebo Gilbert) s těmi, kterým víc voní etapové úkoly (Hinault, Fignon a Armstrong).
Čekání je na Muru zásadní dovedností, protože bláznivý atak od úpatí zpravidla naděje zničí. Brzký nástup se sotva kdy vyplatí, protože v tu ránu budete mít na zadním kole nalepené další chrty, ti se schovají v závětří a na vrcholu budou ve sprintu rychlejší. Zeptejte se na to Cadela Evanse, ten ví nejlépe.
Všichni už dnes vědí, že se musíte držet v první patnáctce, dvacítce v esíčku těsně pod vrcholem, kde je taky sklon nejprudší, abyste měli naději na útok v poslední dvoustovce. Toto skvěle chápe Alejandro Valverde, pětinásobný vítěz na „zdi“.
Napětí v cílovém stoupání drtí nervy. Celé odpoledne napětí graduje k této erupci energie, která – jak už víme – strašně bolí a tento pocit je z tváří závodníků jasně čitelný. A jejich schopnost tolerovat bolest je posouvá vzhůru výsledkovou listinou.
Tahle aréna, tahle silnička v malém městě uprostřed Belgie je každoroční poutí masochistů a sadistů. My, normální lidé, je sledujeme. Oni, profesionální závodníci, nám demonstrují, jak trpět. Při pohledu na ně pak naše osobní utrpení získává nové rozměry, tak trochu vadne. Cyklisté nás inspirují, jak se stavět k bolestem našich vlastních životů.
Pokud jste se právě stali vítězi Valonského šípu, bude za cílovou čárou stát masér, aby vás zachránil před pádem na tvrdý asfalt. Kamery a diktafony vám budou strkat pod nos, dav řve a nad ním se vznáší vůně piva a hot dogů ve větru, se kterým jste pět hodin předtím bojovali. Tak skončí divadelní kus, který se tu hraje pokaždé jednou za rok.
