Tříštivá zlomenina nohy, měsíce o berlích… V mládí si prošel řadou zdravotních problémů, ale odjakživa byl bojovníkem a začal závodit na kole. Na jedněch z prvních závodů ho odvolali, když ho nejlepší předjeli o kolo. Přesto se Tomáš Konečný nezlomil a výsledkem byla parádní kariéra včetně angažmá ve špičkových profesionálních týmech vyšperkovaná například etapovým vítězstvím na Vueltě nebo titulem mistra republiky. V exkluzivním rozhovoru pro We Love Cycling vzpomíná na hierarchii v pelotonu, velká vítězství či éru dopingu na přelomu tisíciletí.
„Dokud člověk nevyhraje mistra světa nebo Tour de France, tak bude asi vždy přemýšlet nad tím, co mohl udělat jinak a líp, ale tohle se povede jen pár vyvoleným. Když si vzpomenu na svoje krušné začátky, tak jsem spokojený a šťastný, co se mi podařilo,“ říká Konečný.
Jak moc byly začátky krušné?
Jako dítě jsem si první závody protrpěl. Nešlo mi to, odvolali mě ze závodu, výkonnost byla ze začátku strašná. Ale o to víc jsem byl motivovaný, abych se nevzdal a bojoval. Talent od přírody jsem nikdy nebyl, navíc jsem kvůli zdravotním problémům musel dohánět handicap.
O jaké problémy šlo?
Měl jsem Perthesovu chorobu, což je zmenšenina kyčelního kloubu. Od pěti do sedmi let jsem musel chodit s berličkama. Nohu jsem měl v podstatě přivázanou a nesměl jsem na to moc šlapat. Ale nějak mi to nepřišlo, stejně jsem šel hrát s klukama fotbal, i s těma berlema. Třeba jsem si stoupl do brány a bylo. Jsem kluk z vesnice a nějak extra blbě jsem se kvůli tomu necítil. V devíti letech jsem utrpěl tříštivou zlomeninu levé nohy, když jsem v tělocvičně blbě spadl z pětimetrového šplhadla. Nohu jsem měl v sádře asi čtyři měsíce. Táhlo se to a výsledkem bylo, že mě osvobodili od tělocviku. Takže jsem při hodině koukal na kluky, jak hrají fotbal, a když hodina skončila, šel jsem hrát s nimi… Doktor mi po jednom vyšetření řekl: ty bys mohl tak maximálně jezdit na kole nebo plavat. To si ale určitě neuvědomoval, jak moc se dá na kole padat…
Takže v podstatě doktor rozhodl, že se z vás stal cyklista?
To ne, ke kolu mě přivedl bratranec. Jednou jel na kole po vesnici a potkal skupinku cyklistů v čele s Emilem Hekelem starším (otec bývalého cyklokrosového reprezentanta a trenér – pozn. autora). Řekli mu, jestli nechce jezdit s nimi. A že se má přijít podívat na trénink. Jel jsem do těch Loštic s ním. První trénink spočíval asi v patnáct kilometrů dlouhé jízdě. Bratranec zjistil, jak je to náročné a druhý den už nešel. Já ano a byla z toho láska na celý život. Už za dva týdny jsem jel na první závody, krajský přebor někde u Ostravy, a dojel jsem asi tak dvě hodiny za vítězem.
Ale u kol jste vydržel…
Když jsem ještě chodil na střední školu, nikdy mě nenapadlo, že bych se cyklistikou mohl živit. Neměl jsem žádné úlevy, nešlo o žádnou sportovní školu, normální průmyslovka. Na trénink jsem mohl až po vyučování, což bylo někdy dost náročné. Kolikrát jsem nestíhal večeři, tak jsem pak vletěl do večerky, koupil jsem si chleba a paštiku a bylo to… Ale možná všechno tohle mě ještě více utužilo a způsobilo, že jsem cyklistiku miloval. No a postupně jsem se zlepšoval, už jsem zdaleka nedojížděl poslední a začal jsem se prosazovat.
A začal jste snít, že vyhrajete Tour de France…
Ruku na srdce: jestli na tohle člověk má, pozná už někdy v osmnácti, dvaceti. Ale i když to třeba není na vítězství na Tour, jsou jiné závody, kde se dá uspět, jako třeba jednorázovky nebo menší etapáky. Navíc moje generace byla chvíli pořád brána jako ti z východu, takže určitý čas trvalo, než si člověk mezi hvězdami nějakou cestičku vyšlapal. Pokud se tam vůbec dostal, což nebylo zrovna snadné. Ale na druhou stranu byla v balíku nějaká hierarchie a daleko víc respektu. Hvězdy si to řídily. I když se dřív u profíků jezdilo bez helmy, nikdo v pelotonu tolik neblbnul. Dnes si to nedokážu představit. Je tam daleko víc nervozity, pádů a méně respektu.
Jak vzpomínáte na svůj první závod po boku hvězd?
Jezdil jsem v týmu u Jirky Ženíška a vzal nás na závod Kolem Lucemburska. Na startu byli borci jako Indurain nebo Rominger a já si připadal jak někde v kosmu… Bál jsem se skoro jet kolem nich, hodit jim vlnu, aby mě někdo neseřval. Dneska vlítne nějaký mlaďas k Rogličovi nebo Froomovi a neřeší to. Nebo když Roglič v jedné etapě na Paříž-Nice dvakrát spadne a dva týmy okamžitě začnou útočit. Jasně, nemá padat, ale dřív by se tohle nestalo. Nepsaná pravidla platila. Když zahlásil Cipollini, že se pojede pomalu a začne se závodit posledních 60 kilometrů, nikdo si nedovolil to porušit.
Než jste se dostal k Jiřímu Ženíškovi do Husqvarny, tomu ještě předcházelo pár let…
Začal jsem závodit, když mi bylo dvanáct, trošku mě zbrzdila ještě jedna zlomenina nohy z fotbalu. Z Loštic jsem pak při střední škole šel do Rudé hvězdy Bruntál, kde jsem studoval. No a po studiu jsem se dohodl s Karlem Křivánkem, že budu jezdit za ten slavný Uničov, který jsem měl kousek. Dnes to možná bude znít legračně, ale já byl nadšený, že budu nosit pletený dres s nápisem Unex.
Vážně jste ještě zažil pletené dresy?
Dodnes ho mám doma schovaný. A to jsem typ, který nesnáší roláky nebo něco kousavého. Kdybych si tenhle huňatý dres měl obléknout dnes, mám už teď husí kůži. Ale tenkrát to překonalo úplně všechno. Dres kousal jako prase, když zmokl, vážil asi deset kilo, ale já na něj byl moc pyšný! Z Uničova jsem pak šel na rok do Favoritu Brno a od roku 1995 byla moje kariéra spjata s Žendou (Jiří Ženíšek – pozn. aut.).
Co bylo klíčovým momentem vaší kariéry?
Asi právě spolupráce s Jirkou Ženíškem. On byl klíčovou osobou pro mou kariéru. Nebýt jeho, tak jsme skoro všichni seděli u televize a na ty největší závody koukali doma. Dokázal vybudovat neskutečně silný tým. Jezdil tam Voigt, Hruška, Andrle, Tesař, Benčík a další. Ženda nás vždy učil, že je fajn vyhrát mistrák nebo Český pohár, ale že velká cyklistika je dál. On měl sen, že jednou bude mít tým na Tour de France. To se sice nepovedlo, ale zaslouží obrovský dík, kam posunul naši cyklistiku. Doma byly tehdy dva silné týmy, Husqvarna a Tico. Prali jsme se mezi sebou, ale potřebovali jsme mít konfrontaci s těmi nejlepšími. Ženda si najal manažera, aby nás dostal na kvalitní závody ven. A ono to šlo!
Jaké na první závody s profesionály máte vzpomínky?
Docela úsměvné, člověka to hned vrátilo do reality. U nás jsem platil za dobrého vrchaře, získával jsem často zelený dres. Pak jsme přijeli na Kolem Lucemburska, přišla první vrchařská prémie na čtyřkilometrovém kopci a já měl extrémní motivaci, abych ji vyhrál. Jel jsem s těmi nejlepšími a po kilometru a půl jsem málem zkolaboval. Ale pak se to zlepšilo. Doma vyhraješ etapu na Závodu míru, přijedeš ven a zjistíš, že jsi břídil. Tak to prostě bylo. Nebo moje první mistrovství světa v Luganu. V patnáctém okruhu nás odvolali, když jsme dostali skoro rundu. To byl hrozný šok. Tenkrát to vyhrál Johan Museeuw, obrovská ikona. Já se s ním za pár let sešel v jednom týmu a na prvním soustředění jsem mu říkal, že už ho znám z Lugana. Tys tam vyhrál a já dostal kolo, řekl jsem. On jen mávl rukou, že už je to dávno…
Které výsledky vám v kariéře udělaly největší radost?
Moc těžko se to hodnotí. Rád vzpomínám na první vítězství v mladším dorostu, kdy jsme jeli na Pustevny. I když to byl krajský přebor, moc to pro mě znamenalo. Dodnes mám doma takovou velkou skleněnou mísu za první místo. Vyhraná etapa na Vueltě, to je něco neskutečného. Máš slzy v očích a uvědomíš si, cos dokázal. Nebo když jsem pak na Závodu míru vyhrál těžkou etapu do Klingenthalu a v přímém souboji porazíš Julicha, který byl třetí na Tour. Byla tam celá rodina, malému Tomášovi byly tenkrát dva roky. Vzal jsem si ho na pódium, kde stál z jedné strany Julich a z druhé Wesemann… Moc si cením i titulu mistra republiky, o něm jsem vždy snil.
Ta opravdu velká cyklistika pro vás začala v roce 2001, kdy jste se dostal do belgického týmu Domo-Farm Frites.
Byla to nově vzniklá stáj. Patrick Lefevere odešel z Mapei a založil tenhle tým, což je vlastně současný Quick Step. Byl jsem ve World Tour nováček a k hvězdám jsem měl obrovský respekt. Byl tam mistr světa Romans Vajnštejns z Lotyšska, v létě angažovali můj vzor Virenqua. Na něj jsem koukal od roku 1992, kdy rodiče koupili satelit a mohl jsem sledovat Tour. Sice jsem s ním byl v jednom týmu, ale nechal jsem si od něj podepsat kartičku… Byla to obrovská osobnost, stejně jako Museeuw. Nebo McEwen, pohodový Australan, se kterým jsem často bydlel na pokoji. Jen mě mrzí, že jsem tam šel relativně pozdě, bylo mi sedmadvacet.
Po dvou letech jste se zase vrátil domů k Jiřímu Ženíškovi.
Mohl jsem zůstat v Belgii v nějaké dvojce, ale radši jsem šel domů. Chtěl jsem Jirkovi něco vrátit. Povedly se mi dobré výsledky a oslovil mě T-Mobile! Největší gigant se super hvězdami. Co jméno, to skoro mistr světa nebo člověk z pódia na Tour: Ullrich, Klöden, Zabel, Evans, Vinokurov, Botero, dvojnásobný vítěz Gira Savoldelli… Pro mě to byl neskutečný zážitek. Ale platilo, že když někdo koupí dvanáct nejlepších lidí světa, ještě to automaticky neznamená vítězství na Tour, které bylo pro tým klíčové.
Sblížil jste se s některou z cyklistických hvězd?
K Ullrichovi a Zabelovi jsem měl pořád velký respekt. Zabel, když se něco nepovedlo, byl pořádně vytočený. Nesnášel, když mu někdo něco slíbil, a pak třeba nebyl v tom sprinterském vlaku. Bral jen vítězství. Ale taky věděl, že já pro něj udělám všechno. Pamatuji si, jak prohrál ve spurtu San Remo s Freirem, když už zvedal ruce nad hlavu a on mu tam hodil na poslední chvíli přední kolo. No a já s ním v týdnu potom měl jet etapák ve Španělsku. Říkal jsem si, že bude šíleně naštvaný. Přijel jsem tam a v hotelové recepci zjistil, že s ním bydlím na pokoji. Myslel jsem, že tam ani nepůjdu a budu spát na chodbě. Ale byl v pohodě. Mluvili jsme o závodě v San Remu. Uznal chybu. Měli jsme spolu perfektní vztah. Ullrich byl taky normální kluk, byla s ním sranda. Možná byl se všema až moc kamarád a neuměl být k lidem tvrdší. To ho podle mě stálo i lepší výsledky.
Ullrich moc dobře nedopadl. Později z něj Německo kvůli dopingu udělalo štvance, musel se odstěhovat na Mallorku a dodnes trpí psychickými problémy.
To mě hodně mrzí. On se nikdy nepřiznal, což mu asi zlomilo vaz. Ale já to těžko můžu soudit. Spíš mě všeobecně mrzí, jak se hledali viníci. Armstronga málem ukamenovali. Jasně, choval se vždycky v balíku arogantně, ale výsledky měl tvrdě vybojované a vydřené. Ať byla doba jakákoliv, neexistuje nějaká pilulka, po níž byl člověk vyhrál bez dřiny sedmkrát Tour. Měli ho chytit a potrestat v době, kdy závodil, a ne několik let od jeho vítězství. To byl hon na čarodějnice. On zvedl celkově cyklistiku. Založil nadaci, svým příběhem a bojovností, kdy přemohl rakovinu, dal sílu řadě lidí a možná ten boj vyhráli i díky němu. Samozřejmě udělal i chyby, ale doba byla taková a zbytečně to očerňuje krásný sport, jímž cyklistika je.
Taky často slyšíte, že „tenkrát sypali všichni“…
Já to nikomu nevymluvím. Každý byl strůjcem svého štěstí. Já se na sebe můžu směle podívat do zrcadla a jsem v pohodě. Mám absolutně čisté svědomí. Nedokážu si představit, že bych někdy něco vzal a pak žil ve strachu, že mě někde chytí. Byl jsem dobře vychovaný a měl jsem nějaké mantinely, přes které bych nešel. A rozhodně to nebylo tak, že by všichni povinně něco museli brát. Nikdo nikoho k ničemu nenutil. Vždy to bylo jen o tom daném člověku.
Kariéru ve světě velké cyklistiky vám ukončilo zranění při hokeji…
Bohužel. Přitom jsem hokej uměl a každou zimu jsem ho hrál. Bylo to dobré zpestření přípravy. Stalo se to před druhou sezonou v T-Mobilu. Přerazil jsem si stehenní kost, operace, šrouby, uspěchaný návrat. Myslím, že mě to stálo účast na Tour s Ullrichem, měl jsem ji ten další rok přislíbenou. Nedá se nic dělat. Tímhle v podstatě moje velká kariéra skončila. Sice jsem pak ještě chvíli venku jezdil, ale nikdy už to nebylo stoprocentní. Nemá cenu litovat, sport přináší hezké i smutnější chvíle. V životě se stávají daleko horší věci. Byla to krásná část mého života a teď si cyklistiku užívám s kluky na závodech v jiné roli.
Co vaše děti? Budou z nich sportovci?
Tomáš hrál odmala hokej, pak zkoušel kolo. V juniorech se dostal až do reprezentace, ale bohužel přišly zdravotní problémy a musel skončit. Tomášovi bude teď dvacet, studuje vysokou, patnáctiletý Lukáš dělá přijímačky na střední školu. No a malé Aničce budou tři a u ní to vypadá, že bude jezdit na koni… Moc se jí to líbí.
TOMÁŠ KONEČNÝ
Narozen: 11. 10. 1973 v Olomouci
Kariéra: Loštice, RH Bruntál, Uničov, Favorit Brno, Husqvarna-ZVVZ (1995-2000), Domo-Farm Frites (2001-2002), eD´systém-ZVVZ (2003), T-Mobile (2004-2005), Wiesenhof-Akud (2006), ELK Haus-Simplon (2007).
Největší úspěchy: vítěz etapy na Vueltě, 16. místo celkově (2001), 9. na MS (2001), mistr republiky (1999), vítěz Kolem Algarve (1998), vítěz GP Cycliste de Beauce (2000), 6. Milán-San Remo (2002), 2. Niedersachsen-Rundfahrt (2003), 3. na Závodu míru (2003). Startoval na 3 Grand Tour, dvakrát jel Vueltu, jednou Tour de France.
Nyní je trenérem české silniční reprezentace a sportovním ředitelem týmu Tufo Pardus Prostějov.
