Je legendou a jedním z průkopníků cyklistických adrenalinových disciplín v Česku. Michal Maroši byl dlouholetou českou jedničkou v downhillu či fourcrossu a jako jeden z mála dokázal zajet i na mezinárodní scéně. Během kariéry toho zažil spoustu.
Kolům zůstal věrný dodnes, a i když už nezávodí, má řadu aktivit spojených s cyklistikou. Testuje kola, podílí se na stavbě sjezdových tratí, bike parků, singletreků, pumptracků, organizuje akce, testuje kola, natáčí videa, připravuje dokument o své cestě na vrchol. A je také jedním z influencerů We Love Cycling.
Za dekády, kdy závodil, mu prošla rukama celá řada nejrůznějších kol, a proto asi není povolanějšího člověka, který by mohl posoudit, jak moc se za poslední desítky let posunul cyklomateriál.
Michale, co se na kolech změnilo nejvíc?
Vývoj šel strašně dopředu. Když já jsem začínal, tak materiál nebyl vůbec přizpůsoben k dané disciplíně. To znamená, že jsme sjezd začínali jezdit na klasických cross country horských kolech, což byl samozřejmě úlet. V té rychlosti pořádně nefungovaly brzdy, tlumení bylo teprve v prvopočátku, ale sjížděly se podobné tratě jako dnes. Vedlo to k řadě zranění, protože ta kola na takový extrém nebyla uzpůsobena. Vůbec nevyhovovala terénu.
Vzpomenete si na kolo, na kterém jste jel první sjezd?
Měl jsem půjčenýho od táty horáka s klasickým třípastorkovým převodníkem vepředu, rovnýma řídítkama. Nedalo se na tom pořádně jet, ale všichni kluci až na výjimky na tom byli podobně. Klasický V-brake brzdy, bylo to fakt o hubu. Člověk šel často na budku kvůli materiálu, ne kvůli své chybě. Dneska je to úplně jiné. Závodníci mají materiál na míru a když udělají chybu, můžou se většinou vymlouvat jen sami na sebe. Ne na kolo.
Dá se říct, že to byl na začátku takový punk?
To určitě byl. Materiál často vypověděl službu, kolikrát jsem zlomil rám. Stalo se mi to třeba i někdy kolem roku 2000 na svěťáku v Kalifornii. Člověk se tam vláčí přes půl zeměkoule a při jedné jízdě jsem rám rozpůlil. Byl konec, mohl jsem jet zase domů…
Jako malý kluk jste začínal s BMX. Jaká byla tehdejší kola?
Tady vyráběl ta BMX kola jen podnik Velamos Sobotín. Měli je všichni, ale nebyla to žádná hitparáda. Spíš si to na bikrosku jen hrálo. Jezdili jsme i na závodech po Evropě a bylo vidět, že potřebujeme pořádná kola. Tak se můj táta se svým parťákem Pepou Benešem zavřeli do garáže a svařili první opravdu pořádný BMX rámy z chrommolybdenu. Založili značku Black Horse, což byl na české scéně docela pojem. Průlom v bikrosové sféře, všichni si to pamatujou. Dneska už neexistuje, protože s přibývajícími roky nebylo možné cenou konkurovat kolům, která sekali ve fabrice někde v Číně.
Co se na kolech nejvíc měnilo?
U sjezdových kol byly určitě nejzásadnější kotoučové brzdy. Dnes mají čtyřpístové kotoučové brzdy, které se nepřehřívají a dají se ovládat jedním prstem. Dřív jsme za to museli pořádně rvát. Na sjezdových kolech, kde se tolik neřeší váha jako třeba u cross country, máme i větší kotouče, neskutečný progres zaznamenala i geometrie. U těch prvních kol byla vidlice, která chodila tři centimetry, dnes mají zdvih i přes 20 centimetrů. Mění se materiály, dneska je všude hodně populární karbon, ze kterého můžou být kromě rámů i ráfky nebo kliky. Dělají se celoodpružená kola. I u těch sjezdových speciálů šla váha dolů, dá se dostat na nějakých 14 kilo. Když jsem začínal, bylo to i o deset kilo víc.
Jak se na prvotřídní materiál zvyká?
Krásně a snadno. Když člověk zjistí, že všechno skvěle funguje, je to pohoda. Dřív člověk musel mít fakt talent a cit. Dneska si každý, kdo na to má, může koupit špičkové kolo a nemusí být až tak velký talent. Ale něco to stojí. Dobrá sjezdová kola se pohybují kolem 100 tisíc korun a výš.
Podílel jste se sám na vývoji některých značek?
Určitě jo. Hlavně u Rock Machine a Author. Ta kola se měnila za pochodu na stroje pro jinou disciplínu. Vzalo se klasické horské kolo, támhle se něco přidalo, změnila se zadní stavba kola, ale už se nemyslelo na to, že by se měl změnit i úhel krku kola. Najednou bylo takový podkoplý… V tom jsme vyrůstali. Problémy se řešily za pochodu. Kolo se třeba zavíralo v zatáčkách, při brzdění nefungovalo pružení… Ale hodně jsme s výrobci komunikovali a vždycky jsme se snažili najít nějaké východisko. Jednou z nejzásadnějších změn byl přechod na devětadvacetipalcová kola, to byl obrovský posun dopředu.
Kam se může vývoj cyklomateriálů posouvat?
Já si myslím, že nikam. Ta kola jsou na tak špičkové úrovni pro všechny disciplíny, že nevím, co zásadního zlepšovat. Materiály jsou prvotřídní, jezdci to pro dané značky testují, takže od nich je prvotřídní feedback. Pochybuju, že by se to začalo ubírat úplně jiným směrem.
