Pracovala v Klatovech u záchranky, hlídala děti, byla zaměstnaná jako barmanka. Marcela Joglová po gymnáziu vystudovala vyšší odbornou školu, obor zdravotní záchranářka. Následně pokračovala na FTVS oborem tělesná výchova a sport. Ale až poslední čtyři roky se věnuje sportu profesionálně. Nyní se třiatřicetiletá maratonkyně přiblížila naplnění snu o účasti na olympijských hrách.
K cestě do Tokia závodnici pocházející z Plánice u Klatov dost možná pomůže i kolo. „Mnoho lidí říká, že se cyklistika a běh nemají rády, ale podle mě záleží, jak se to pojme,“ říká Marcela Joglová, která silniční kolo a jízdu na válcích využívá k tréninku.
Jak tedy pojmout běh a cyklistiku, aby se vzájemně doplňovaly?
Kdyby cyklistický trénink převažoval nad běžeckým, mohlo by to být pro běžce kontraproduktivní. Pokud však kolo používáte jako doplněk, pro zpestření nebo jako kompenzaci, může být kolo velmi kvalitním pomocníkem v tréninku. A to samozřejmě platí i obráceně. Obzvláště bavíme-li se o budování obecné vytrvalosti.
Vy sama využíváte kolo v tréninku?
Občas je příjemné změnit aktivitu. A čím je člověk starší, tím více je třeba odlehčovat kloubům. Pokud mám dvoufázové tréninky, občas si místo odpoledního klusu sednu čtyřicet až šedesát minut na kolo a jedu na válcích, v létě se s přítelem krátce projedeme venku. Za kolo jsem byla vděčná, když mě zlobilo koleno nebo jsem měla natržený stehenní sval. Právě tehdy jsem si válce pořídila.
Preferujete spíše jízdu v terénu, kde máte klid?
Jezdím častěji silnici, ale je to spíše dané lidmi, které mám kolem sebe. Nebráním se terénu, naopak, obojí má své kouzlo. Moje první pořádné kolo nebyla silnička, ale rovnou triatlonový speciál, na němž jsem projezdila dost kilometrů i v kopcích. Své první Cinelli jsem objevila pod stromečkem, byl to dárek od rodiny mého partnera. Dostala jsem časovkářský speciál, protože jsem se zrovna rozhodovala, kterým směrem se vydám. Přemýšlela jsem, zda budu běhat silniční závody, ale koketovala jsem i s triatlonem. Dokonce jsem si jeden i vyzkoušela. Používat k tréninku triatlonový speciál s hrazdou mi vůbec nevadilo, jen se na mě občas někdo divně koukal. Tehdy jsem jezdila na kole více, občas i nějaké intervaly. Ale od doby, co se soustředím na maraton, mám kolo jako doplněk. A občas vyrážím s přáteli na nedělní vyjížďku.
Co pro ženu zvyklou běhat maraton znamená nedělní cyklistická vyjížďka?
Je to různé, šedesát až sto kilometrů. O víkendu se nebráním najet více kilometrů. A většinou, když jsem na nějakém soustředění v Livignu nebo na Mallorce, kolo si tam půjčím a nějaké kilometry najedu. Do Itálie jsem si brala i horské kolo a jednou týdně vyrazila do kopců.
Máte v Česku vytipované oblíbené trasy?
Líbí se mi kolem Prahy u řeky Berounky a Karlštejnsko, mám to ráda i kolem Lipna. V Itálii si vždy ráda vyjedu pověstnou horskou silnici do průsmyku Stelvio nebo terény kolem Gardy. Poznala jsem spoustu krásných míst a věřím, že mnoho dalších krásných v sedle kola objevím.
Jezdíte na kole i v rámci zimního tréninku?
Kolo mám spojené spíše s jarem a létem, občas vyjedu i na podzim. Jsem zimomřivá a v zimě si to neužiju, proto jezdím doma na válcích.
Váš sportovní příběh je velmi unikátní. Profesionální sportovkyní jste se stala až v devětadvaceti letech….
Mám dobrý sportovní základ. Jako dítě jsem chodila na karate, basketbal, atletiku. Na gymplu jsem ale zvolnila. A tak to šlo pořád dokola. Období, kdy jsem si šla zasportovat jen občas, střídalo období, kdy jsem trénovala více. V roce 2014 jsem se přihlásila na desetikilometrový závod We run Prague. A skončila třetí. A další dva roky nic moc nedělala. Pak ale začalo vše zapadat do správných kolejí. Potkala jsem prima kluka, který mě podporoval ve sportu, s pomocí psychoterapie si srovnala věci z dětství, našla si správnou cestu mezi jídlem a váhou, udělala jsem životní restart – začala jsem vidět svět pozitivně, starat se o sebe, mít se ráda. Do roka jsem si zaběhla svůj první půlmaraton, pak s kamarády Krkonošskou a Jizerskou 50, hltala knížky o běhání. Zlom přišel v roce 2018, kdy jsem zvládla maraton s časem 2:49:15. A začali se mi ozývat profesionální trenéři.
Bylo těžké pověsit práci a celý profesní život na hřebík?
Bála jsem se. Kvůli věku, kvůli práci, nakonec jsem odjela na vysokohorské soustředění do Keni a tam mi došlo, že chci běhání zkusit profesionálně. Po návratu jsem si zaběhla limit potřebný k účasti na mistrovství světa v Kataru. V maratonu skončila dvacátá, mezi Evropankami šestá. Zaměstnali mě ve sportovním klubu Dukla, našla jsem si manažera, stala se členkou týmu Here to Win. Moc mi pomohli a jsem jim za to vděčná. Díky nim jsem získala zajímavé sponzory jako třeba Škoda Auto nebo běžecké oblečení ON. Materiálně jsem perfektně zabezpečená, na pohodový život mi to stačí.
V dubnu váš čeká maraton v Hamburku, což bude poslední šance k nominaci na olympijské hry v Tokiu. Jak moc se k bitvě o limit upínáte?
Je to cesta, kterou jsem si vybrala a dělám pro ni vše, ale nezhroutím se, když do Tokia nepojedu.
