Když se Tour de France jezdila ještě na kolech, která ta současná nepřipomínala ani vzdáleně, jídlo bylo často na příděl a závodníci si ho navíc museli obstarávat sami. Takže Tourmalet vyjeli třeba na kus bagety, v lepším případě si mohli dopřát i špek. Často byli odkázáni i na to, co jim někdo z lidí, stojících podél trati, dá. Dnešní vrcholová cyklistika už je alchymie. Všechny špičkové týmy zaměstnávají nejrůznější specialisty na výživu, kteří se starají o to, aby závodník dostal vše potřebné.
Zpravidla to bývá tak, že v závěru roku absolvují cyklisté nejrůznější vyšetření a testy, aby pak podle jejich výsledků mohli dietologové hned na prvním soustředění dát každému jídelníček na míru. Někdo potřebuje více bílkovin, jiný sacharidů, někdo může jen jedno kafe za den, jiný čtyři. Někdo vejce ano, druhý ne nebo pouze omeletu z bílků. A tak by se dalo pokračovat.
Jsi fotbalista nebo ragbista?
Současná cyklistika už je věda, závodníci mají jídelníčky nastavené, aby jejich těla byla optimálně připravena na danou zátěž.
„Když jsem přišel poprvé do ONCE, šéf týmu Manolo Saiz se na mě podíval a řekl: Ty jsi kdo? Fotbalista nebo ragbista? Cyklista, odpověděl jsem mu. Tak si zapamatuj, že pan Manolo šije svým závodníkům dresy maximálně ve velikosti M,“ vzpomíná s úsměvem na jedno z prvních setkání s týmovým bossem Saizem bývalý profesionál René Andrle.
Saiz měl rád hubené závodníky. „Když jsem jel hned prvním rokem Giro, nandal jsem si u večeře na talíř brambory a nějaké maso. Manolo viděl můj talíř a půlku brambor shrnul zpátky. Máš prd.. větší než moje matka, řekl mi. Tak jsem docela hladověl,“ usmívá se při další vzpomínce na Španělsko Andrle.
Pravdou je, že cyklisté mají během sezony nastavený jídelníček, který je pro jejich tělo vyhovující, a jakákoli drastická změna by mohla být znát. Takže konzumují müsli, ovesné kaše, omelety, ovocná pyré, těstoviny často jen s olejem a parmazánem, luštěniny, brambory, rýže, ryby, kuře, krůta, občas hovězí steak. A sem tam něco málo sladkého po večeři, což je neřest většiny cyklistů.
Těstoviny i na Štědrý den
Třeba na Grand Tour už řada týmů vozí vlastní kuchaře, kteří denně připravují jídlo z vlastních surovin a garantují jeho čerstvost. Za jednu etapu na Tour spálí cyklisté třeba 8 tisíc kalorií, proto je správná strava nezbytná. Během etapy se doplnění energie řeší nejrůznějšími gely, tyčinkami nebo malými houstičkami s marmeládou či šunkou, poslední dobou je hodně v kurzu i jakási varianta sushi, často ve sladké verzi s kokosem.
Všechno je ale pod dohledem. „Já byl celý život zvyklý snídat housku se šunkou a vajíčka, tak na starý kolena nebudu jíst zrní,“ říkával například často s úsměvem na rtech trojnásobný mistr republiky Petr Benčík při pohledu na cereálie.
Zdeněk Štybar je v jídle vzorný. Vždy vyprávěl, jak si dá na Štědrý den k večeři klidně těstoviny, že už mu to ani nepřijde divné. Když ještě jezdil naplno cyklokros, těšil se na konec února. Hned v pondělí po posledních krosových závodech napochodoval ve svém belgickém domově Essenu do fritérie. „Dal jsem si velký kornout hranolek s majonézou a pivo. Tělo to často ani nestrávilo,“ říkal před lety český profesionál z týmu Deceuninck-Quick Step.
Když se před silniční sezonou potřebuje dostat na optimální váhu, je to boj. „Musím si všechno jídlo vážit na gramy. Podle kalorií sice dostanu do těla to, co potřebuju, ale stejně mám pořád pocit hladu. Nejde to takhle dělat neustále, jen v nějakém období. Jinak by se z toho člověk zbláznil,“ prozrazuje.
Pět hodin tréninku na jablko?
S udržováním váhy má spousta lidí trable. A někteří hovoří doslova o pekle. Nedávno na toto téma promluvil italský sprinter stáje Israel Start-Up Nation Davide Cimolai. „Promarnil jsem kvůli tomu na začátku kariéry několik let. Řada lidí měla, zejména v italských týmech, ohledně stravování a výživy staré návyky. Problémy s jídlem řeší spousta jezdců, ale musí se k tomu přistupovat jinak,“ uvedl jednatřicetiletý závodník.
„Když vám někdo dá po pěti hodinách tréninku jablko, říkáte si, že něco není v pořádku. A zjistíte, že v podstatě to nejdůležitější je pro týmy, aby závodník vážil co nejmíň. Bohužel to takhle chodilo,“ říká Cimolai, jenž velkou kariéru zahájil v roce 2010 v Liquigasu a pět let strávil v další italské stáji Lampre.
„Nikdo mi neřekl, jak správně jíst. Kdybych se to nenaučil sám, tak jsem dávno s cyklistikou skončil. Týmy potřebuji odborníky, kteří jsou schopni to neoprofesionálům vysvětlit. Neříkám, že je to tak všude, ale v italských týmech je v tomto směru stále spousta nekompetentnosti.“
Cimolai tvrdí, že zná cyklisty, kteří kvůli problémům s jídlem kariéru předčasně skončili. „Ale i ty, kteří díky tomu hodili za hlavu svoje nejlepší roky. Nicméně se dokázali vzpamatovat a stále jsou v profipelotonu. Jednomu mému kolegovi, který býval velikým talentem, to trvalo šest let. Mně asi tři na začátku profi kariéry. Pak jsem se sám začal měnit. Jinak už bych nezávodil,“ dodal italský cyklista.