Pětatřicet tisíc výškových metrů pokořil během soustředění na Kanárských ostrovech biker Ondřej Cink. Snažil se dohnat tréninkové manko zapříčiněné nemocí covid-19, která českého reprezentanta skolila v úvodu roku. Šlo o nejhorší možný scénář začátku přípravy na sezonu, na jejímž konci chce rodák z Rokycan slavit zisk medaile z olympijských her v Tokiu. „Nemoc mě semlela víc, než jsem si dokázal představit,“ přiznává v rozhovoru pro We Love Cycling závodník týmu Kross racing před prvním soutěžním startem v roce 2021.
Jste na startu nové sezony, druhé poznamenaná pandemií koronaviru. Jakých bylo předešlých dvanáct měsíců s neustálými omezeními pro cestování, trénink i závody?
Složitých. Je to hodně dlouhé a psychicky náročné. Samozřejmě pro nás sportovce bylo fajn, že jsme mohli alespoň trénovat, byť v určitém omezeném režimu. Ale je složité se chystat, když člověk pořádně neví na co. Vrchol v podobě olympijských her v Tokiu nám posunuli, mnoho závodů zcela rušili. A ve stejném duchu se pokračuje i v letošní sezoně.
Co je nejhorší? Nevědomí, k jakému termínu směřovat formu?
Minulý rok jsme pořád doufali, že se sezona rozjede. Byli jsme nachystaní po zimě, v plné formě. Ale přišel tvrdý lockdown a následoval jen udržovací trénink. Pak se během léta chvíli závodilo a mně se podařilo získat titul v cross country i v maratonu. Ale následně se zase závody rušily. Na konci sezony jsem byl úplně bez energie. Spíše, než z fyzického hlediska jsem byl vyčerpaný psychicky. A teď vše pokračuje. Měl jsem v plánu letět během března na Kanárské ostrovy na soustředění, ale představa opakovaného martyria s testy před odletem, po příletu a hrozba karantény mě odradily.
Do roku 2021 jste vstoupil po pozitivním testu na covid-19. Zasáhla vás nemoc ze sportovního hlediska hodně?
Sám na sobě jsem si potvrdil, že je to hlavně o psychické stránce. Celou dobu jsem si říkal, že jako sportovec mám dobrou imunitu, a tak pokud se někdy nakazím, zvládnu to určitě v pohodě a budu mít třeba bezpříznakový průběh. Ale když jsem měl test pozitivní, docela mě nemoc semlela. A upřímně, už jsem si říkal, jestli se to vůbec spraví a budu fungovat zase jako dřív. Trvalo mi dlouho, než jsem se vzpamatoval. Deset dnů jsem regulérně ležel. Asi bych těžko řekl, že se jednalo o vážný průběh. Měl jsem teplotu jen první den. Ale byl jsem ze všeho extrémně unavený. Nebyl jsem schopný dělat vůbec nic, natož trénovat.
Podle studií, které už stačili lékaři zpracovat, by návrat k tréninku i u profesionálních sportovců měl být velice pozvolný. Nezrazoval vás trenér či rodina od následného soustředění na Kanárských ostrovech?
Den před odletem jsem šel v Plzni na všechna vyšetření. Absolvoval jsem magnetickou rezonanci srdce i plic a výsledky byly v pohodě. Na základě toho jsme se s trenérem rozhodli pro absolvování soustředění. Bral jsem jako plus, že po nemoci budu trénovat v příznivých klimatických podmínkách.
Absolvoval jste během 21 dnů 1583 kilometrů a vystoupal celkem 34 821 metrů. Splnil nakonec kemp očekávání?
První dva týdny jsem se cítil, jak kdybych nikdy v minulosti neseděl na kole a neměl za sebou žádnou sportovní kariéru. Bylo to extrémně náročné. Jezdil jsem vyloženě výletním tempem a stejně po dvou hodinách musel točit zpátky k hotelu, protože na mě šla velká únava. Postupně jsem se do toho dostával, ale až po čtyřech týdnech jsem se cítil v pohodě.
Máte před sebou olympijský rok. Může tréninkový výpadek z úvodu roku poznamenat výkonnost i směrem k bitvám pod pěti kruhy v Tokiu?
Doufám, že nikoliv. Samozřejmě příprava nebyla podle mých představ. V minulosti jsem byl zvyklý na jiné dávky a odlišný objem. Ale musím to přijmout jako realitu. První závody určitě nebudou výsledkově nijak oslnivé. Ale podle našich kalkulací budu nejpozději v květnu v požadované formě. Čas do Tokia je naštěstí dlouhý.
V neděli vás čeká první závod kategorie cross country ve španělském Banyoles nedaleko Girony. S čím tedy vlastně do úvodního podniku roku vstupujete?
Určitě nemám formu, s níž jsem v minulosti na první závody jezdil. Po onemocnění koronavirem jsem neprožil snadné období a zásah do přípravy byl skutečně velký. Během třech týdnů na Kanárských ostrovech jsem až během posledního bloku zařadil intervaly. Takže aktuální výkonnost není nejlepší, ale závodit chci. Už proto, že nejlepší trénink je přece závod. Momentálně jsem ale rád, že mě tělo vůbec pustí do vysoké intenzity, byť zdaleka ne s výkonem, který bych si představoval.
Máte už sestavený další program nebo v koronavirové době nemá smysl plánovat dlouho dopředu?
Přijde mi úplně neuvěřitelné, že se sezona rozjíždí právě ve Španělsku, které bylo během minulého roku jednou z nejpostiženějších zemí. A protože člověk neví, co bude, je důležité poměřit síly s konkurencí při jakékoliv příležitosti. Takže mám v diáři i březnový závod v Langenloise, jenž by za přísných opatření a s omezenou startovní listinou měl proběhnout. Trénovat budu doma. A podle závodního kalendáře se rozhodnu operativně, zda v dubnu vyrazím na čtrnáctidenní soustředění či zůstanu doma.
Platí, že všechno podřídíte olympijským hrám v Tokiu, nebo při nejistotě závodů budete chtít držet vysokou formu během celé závodní sezony?
Dostali jsme informaci, že olympijské hry budou a já jsem o jejich konání přesvědčený. Samozřejmě je třeba očekávat vysoké omezení. Už jsme dostali manuál, podle něhož se budeme pohybovat jen mezi hotelem a závodní tratí. Půjde nepochybně o odlišnou olympiádu ve srovnání s brazilským Rio de Janeirem 2016, ale buďme rádi, že se vůbec uskuteční. Podobný režim byl vlastně i v Londýně 2012, kde jsme nebydleli v olympijské vesnici, ale zcela mimo Londýn. I tady budeme stovky kilometrů od Tokia. Takže je jen otázka, zda na okruh budou mít přístup diváci, nebo se pojede bez fanoušků. Ale na to už jsme si v minulém roce zvykli.
