Snil o NHL, nejlepší hokejové lize světa. Do patnácti let měl v hlavě, že jako hokejista z Velké Bíteše, a pak Velkého Meziříčí napodobí Jágra, Eliáše či Hrdinu. Pak ale s hokejem praštil a začal jezdit na kole. První závodní licenci získal Vojtěch Řepa v roce 2016 a minulý rok už vybojoval bronz v silničním závodě kategorie do třiadvaceti let na mistrovství Evropy.
V dresu českého týmu Topforex-Lapierre vyhrál i mezinárodní závod Tour of Malopolska, stal se mistrem republiky do třiadvaceti let a na konci loňské sezony podepsal dvouletou smlouvu ve španělské prokontinentální stáji Equipo Kern Pharma.
Jak se člověk dostane z Topforexu do Španělska?
Celkem jednoduše, musíte se ukázat. Mně se to naštěstí povedlo na závodě Kolem Srbska, kde jsem byl třetí v etapě a druhý v soutěži o nejlepšího mladého závodníka. Equipo Kern Pharma tam startoval, byl nejlepším týmem. Já jim dokázal konkurovat a občas jim i pořádně zatopit. Všimli si mě a první kontakt proběhl právě po tomhle závodě.
Napřímo vás oslovili?
Já už měl za sebou španělského manažera, který mě oslovil asi hned po bronzu na Evropě. Je to bývalý profesionál z Euskaltelu Egoi Martínez. On se zná s vedením týmu a šlo to ruku v ruce.
Vážně projevili zájem po jednom závodě?
Já byl taky celkem překvapený, protože ten závod zase z mojí strany nebyl úplně super a ladil jsem spíš na Malopolsko, které jsem za pár dní vyhrál. Ale jim se líbil můj projev, styl závodění. A pak mi řekli, že je to pro ně víc než nějaký jeden konkrétní výsledek. Jiné týmy by mě možná chtěly kvůli Evropě, tady to bylo jiné. Jejich mentalita je trochu odlišná.
V čem přesně?
Chtějí si svoje lídry vychovat, a ne nakoupit hvězdy. Se mnou je tam z cizinců ještě Rus Novikov a Holanďan van der Tuuk. Jinak sedmnáct Španělů, kteří přišli z našeho development týmu. Jsem opravdu nadšený, že jsem se dostal právě sem. Od první chvíle mi do sebe vše zapadá.
Jste spokojen s podmínkami kontraktu? Byly pro vás finance důležité?
Spíš pro mě byly druhořadé. Primární bylo, že jdu do zahraničí a udělal jsem další krok v kariéře. Dostal jsem se do týmu, který mi sedl, a neřešil jsem, jestli dostanu ročně o tři tisíce euro víc nebo míň. Podmínky jsou hezké, po roce je tam i nějaké navýšení. Oproti českému kontinentálnímu týmu je to skok, ale je mi dvacet, bydlím u rodičů a nemám tak velké náklady na život.
Chtěl po vás tým, abyste zůstal ve Španělsku?
Není to podmínka, ale sám jsem si vše nastavil, že ve Španělsku chci žít. Musím se naučit jazyk, starat se sám o sebe. Jim se to líbí, ale nenutili mě. Chci maximum času z dvouletého kontraktu prožít ve Španělsku, bude to pro mě i jednodušší s cestováním na závody. Jsem v Pamploně, kde máme týmový hotel i stravu, ale do budoucna si asi s cizinci pořídíme nějaký apartmán. Je zde super zázemí, sídlí tady i týmy Movistar nebo Caja-Rujal. Potřebuju se co nejlíp sžít s prostředím. Nejsem typ závodníka, který dostane dres, odletí domů a přijede jen na závody. Chci se zde učit životu cyklisty. Je to možná drastičtější cesta, ale lepší. Tým sám přišel s tím, že když budu chtít jen na pár dní domů, zaplatí mi letenku a můžu vyrazit.
Studujete španělštinu?
Zatím skoro nic neumím. A s angličtinou, kterou trochu zvládám, tady člověk moc velkou díru do světa neudělá. Španělé v týmu anglicky moc nemluví. Začínal jsem úplně od nuly. Jde to pomaleji, než jsem čekal, ale tím, že zde žiju, dělám každý den nějaký malý progres. Myslím, že za tři měsíce už budu schopen i trochu povídat. Pamplona leží na hranici s Baskickem. Jsou zde všude cedule i v baskičtině a tu bych se teda učit nechtěl. Přijde mi šílená, není tam se španělštinou shoda snad v jediném slově.
Pamplona se vám dostala pod kůži?
Je to ideální místo pro cyklistiku, najdete tu rovinu, kopce i krásnou přírodu. Teď sice není nic moc počasí a hodně prší, tak jsem vyrazil na pár dní trénovat k moři do Benidormu, kde jsou podmínky super. Přes tým jsem si zařídil auto, pronajal jsem si apartmán a snažím se zapracovat na nedostatcích, které potřebuju vylepšit. S cyklistikou jsem začal teprve v roce 2016, tak se mám hodně co učit.
Můžete se učit i od vašeho manažera Egoie Martíneze, který byl třeba devátý na Vueltě?
On je jako agent hodně v pohodě. Pořád volá, jestli něco nepotřebuju, a když mám problém, pomůže mi ho řešit. Bydlí kousek od Pamplony. Když jedu na trénink kolem jeho města, zavolám mu a on se třeba na hodinu připojí ke mně. Cestou probereme, co je potřeba, a pak zase jede domů. Je to borec, který toho hodně dokázal, ale do tréninku mi vůbec nemluví. Uznává práci naší týmové trenérky, která pro velkou cyklistiku vychovala v našem development týmu Lizarte třeba pozdější hvězdy Carapaze, Amadora nebo Solera.
Máte za sebou první závody v novém dresu. Jaké byly?
Na jednorázovce Grand Prix Cycliste la Marseillaise jsem jel 120 kilometrů v úniku a koupil jsem ve finále jen čtyři minuty, což beru jako úspěch. Pak přišel etapák Etoile de Bessèges, který pro mě nebyl úplně procházkou růžovou zahradou…
Ale potkal jste se s řadou hvězd světové cyklistiky, protože na Etoile de Bessèges startovala snad půlka týmů World Tour.
To byl neskutečný zážitek. Vloni jsem na řadu z nich koukal v televizi, teď jsem s nimi stál na startu. Ale já neměl úplně ideální zimní přípravu a nejsem zvyklý tak brzy závodit. Plnil jsem roli domestika, tým chtěl, abych se naučil pomáhat. Bohužel jsem hned v první etapě byl v hromadném pádu a v padesátce jsem vletěl do auta. Přišel jsem o tři zuby, ale naštěstí jsem si nic nezlomil. Druhý den jsem jel 100 kilometrů v úniku, třetí den v kopcovité etapě jsem přijel v grupettu, ale se mnou tam byli i borci jako Nizzolo nebo Terpstra. Ti odpadli ještě dřív než já. Celkově to pro mě byly skvělé kilometry, které bych nikde nenatrénoval.
Co vás čeká dál?
Snad etapák v Chorvatsku začátkem března, pak se uvidí. Kvůli koronaviru se vše mění ze dne na den. Z World Tour závodů máme slíbené Baskicko i Katalánsko, tak věřím, že aspoň na jeden z nich budu nominován. Vuelta nám bohužel nevyšla, divokou kartu jsme nedostali, ale i tak bude program hodně kvalitní.
Hokeji jste se věnoval jedenáct let. Proč jste na ledě vlastně nezůstal?
Byla tam nějaká zranění, hokej mě pak už tolik nenaplňoval a přišla taková ta teenagerovská krize. Jedno s druhým. A tak jsem se rozhodl, že skončím a v Třebíči jsem začal s cyklistikou. Ale hokej sleduju pořád dál, stále je to pro mě oblíbený sport.
Stačil jste za těch pět let najít cyklistický vzor?
Stylem závodění se mi líbí Tom Dumoulin. Když před pár dny oznámil, že přerušuje kariéru, docela mě to vzalo. Ale spíš se odjakživa snažím pozorovat nejlepší lidi kolem sebe, které můžu sledovat denně a analyzovat, jestli se jim přibližuju a posouvám se.
Když jste začal na kole tak pozdě, měl jste oproti vrstevníkům handicap?
Samozřejmě měl a pořád ho vnímám. Hlavně v ovládání kola. Nejsem s ním tak sžitý jako třeba cyklokrosaři. Ti ho mají úplně jinak pod kontrolou. Ale po tréninkové stránce tam handicap nebyl, byl jsem zvyklý makat z hokeje.
Čím se nejlépe odreagujete od cyklistiky?
Snažím se trávit čas s rodinou, baví mě řízení auta. Rád vyrazím na nějaký výlet. Líbí se mi rodinné grilovačky, a občas rád zajdu s kamarády na jedno.
Kam byste se jednou rád v sedle kola dostal?
Asi každý mladý cyklista vám řekne, že na Tour nebo na olympiádu, ale já to mám nastavené trochu jinak. Člověk se musí držet nohama na zemi. Mě cyklistika začala bavit a mám štěstí, že je to teď i moje zaměstnání. Nyní jsem udělal nějaký krok a rád bych pak udělal další v podobě přestupu do World Tour. Ale ještě se toho musím hodně naučit.
