Třicítka! Tolik opojná a povznášející! Až do stavu blaženosti. A protože jsme na stránkách věnujících se cyklistice, řeč není o ničem jiném než o průměrné rychlosti tréninkové jízdy. Dosažení čísla začínajícího trojkou představuje pro většinu výkonnostních cyklistů naprosto zásadní milník. Ale proč vlastně?
Z doby kariéry profesionálního závodníka i nynější praxe fyzioterapeuta v Centru sportovní medicíny znám jen málo lidí, pro které trénink při průměrné rychlosti třicet či vyšší byl, respektive je ještě vytrvalostní. Většina hobby cyklistů z takového tempa, pokud by chtěli zachovat danou intenzitu, vypadává.
Nesmyslná mantra
Třicítka je mantra, která je přitom naprosto nesmyslná. Ale každý sport má nějakou podobnou hranici. Kupříkladu mezi atlety platí pravidlo, že kdo nekluše kilometr pod čtyři minuty, není atlet. Dokonce tohle moudro koluje i na Fakultě tělesné výchovy a sportu.
Každopádně pro cyklistiku ona magická třicítka je skutečně naprosto nesmyslná. Hlavně tedy pocit, že pokud ji nepokořím, jsem špatný. V podobné rychlosti netrénují ani profesionálové. Pokud by někdo vyrazil v prosinci či lednu na Mallorku, tak skupina elitních závoďáků bude jedna z nejpomalejších. Zato česká je jedna z nejrychlejších, protože je přeci potřeba využít času v teple a polknout co největší dávky.
Každopádně platí, že mnohem vhodnější v rámci tréninku je honit v sedle kola spíše hodiny než rychlostní průměr. Nemá smysl se bezhlavě upínat k „magickému“ číslu, které stejně nikam většinu z hobby jezdců neposune.
Ta „báječná“ třicítka vychází ze staré školy tréninku, kdy se střední tréninkové hodnoty braly jako základní. Obecně se tvrdilo, že pokud někdo absolvoval trénink s průměrnou rychlostí přes třicet kilometrů v hodině, bylo to dobré. A hlavně lepší než jet třeba sedmadvacítkou, nedej bože pětadvacítkou.
A dosud je mezi širokou veřejností každá desetina přes třicet považována za skvělý krok a posun v tréninku. Ale jde pochopitelně o nesmysl. Protože vždy záleží na terénu, kondici a počasí. Mýtu „třicítky“ nepomáhají ani sociální sítě. Každý hobby jezdec se snaží dosáhnout kouzelného čísla a tím se všichni utvrzují, že právě třicítka je správná.
Chtěl bych vidět hobby jezdce, kteří při průměrné třicetikilometrové rychlosti zvládnou klábosit a jízdu si užít. Protože právě o tom v podání výkonnostních cyklistů má švih být. O radosti z času v sedle kola. O sociálním kontaktu. Nemám pocit, že při třicetikilometrovém průměru si každý výkonnostní cyklista jízdu užije. Spíše to směřuje k honu za bezvědomím…
Kolo jako zdroj duševního zdraví
Když pro mě kolo představovalo profesionální náplň, byl trénink ve skupině s výkonnostními cyklisty fyzicky náročnější než v případě individuální jízdy. Hobby cyklisté si totiž neustále cukají tempem, předvádí se, v kopci často tempo přepálí, následně zpomalují.
Nikdy jsem neměl potřebu honit časy v kopcích ani průměr. A proto jsem byl raději, když jsem si mohl jet jen podle svého plánu. A přitom jsem neměl a nemám problém s udržením vyššího tempa. Ani s egem, které by neuneslo, že jedu na konci skupiny.
A stejně by to měli mít i hobby cyklisté. Nehonit segmenty v nejrůznějších aplikacích, nemít snahu vytřít kamarádovi zrak, jak jsem nabušený. Ale užít si čas, který má primárně být zdrojem duševního i fyzického zdraví. Velice málo lidí se v dnešní době jde jen projet a na kole si vykládají. Sociální jízdy vlastně neexistují. Hezký pocit z jízdy a přítomnosti přátel vytlačuje hon za čísly.“
Základy ve stravování, příjmem energie v sedle kola či samotným tréninkem vás provede Vojtěch Hačecký, sportovní fyziolog z Centra sportovní medicíny specializující se na individuální tréninkové programy. Vicemistr světa v dráhové cyklistice, který část cyklistické kariéry prožil v zahraničí. Nejprve čtyři roky s Centrem sportovní medicíny spolupracoval v pozici závodníka, který se sám trénuje. A poslední dva roky je součástí lékařského týmu pečujícího o olympijské medailisty, ale i prosté hobby sportovce.
