Patřil k nejlepším českým cyklistům své doby. Milan Kadlec dokázal sbírat úspěchy na silnici i dráze. Jako silničář získal domácí titul, působil v elitních italských týmech, jel tři Grand Tour a i v zahraničí dokázal vyhrát prestižní závody. Je majitelem bronzu z MS na dráze 2010 v bodovacím závodě, na olympiádě v Aténách 2004 skončil ve stejné disciplíně pátý.
Po skončení kariéry zůstal v pražské Dukle, jejímž barvám byl v posledních letech věrný, i nadále, a dnes je sportovním ředitelem a trenérem. S kolegou Lukášem Thunem má na starosti elitní týmy mužů a žen.
Že po skončení kariéry nastoupíte trenérskou dráhu, vyplynulo tak nějak přirozeně?
Dá se to tak říct. Skočil jsem do toho v podstatě rovnýma nohama, ale ze začátku to nebylo nic snadného. Každá práce má svá úskalí a je potřeba se zaučit a zdokonalovat. Závody jsem začal vnímat v jiné roli – z auta. Do té doby jsem je znal jen ze sedla. Chce to čas, aby si člověk zvykl. Je důležité mít nějakou vizi a dobrý tým lidí kolem sebe. Pak se pracuje líp.
Naplňuje vás tahle práce?
Jsem rád, že jsem u cyklistiky mohl zůstat. Dělal jsem ji mnoho let a rád zkušenosti někomu předám. Sport mě provázel celý život, oba moji synové navíc sportují, starší Milan dokonce jezdí na kole v Dukle. Myslím, že tady máme řadu perspektivních mladých závodníků, kteří by mohli být hodně dobří. Když budou hvězdy, přiláká to ještě více mladých. S tím samozřejmě souvisí i dotáhnout výstavbu velodromu, což je jedna z klíčových věcí.
Vidíte budoucí hvězdy i na silnici?
Určitě máme hodně šikovné kluky jako Bittner, Vacek nebo Řepa. Je zde silný ročník juniorů 2004, ale bude hodně záležet, jak si povedou dál. Mohli by být hodně zajímaví…
Vy jste to v kariéře dotáhl až do elitních italských týmů Lampre či Mobilvetta. Jak se vlastně za profesionální kariérou ohlížíte?
Něco se povedlo, něco ne. Z kariéry u profíků jsem určitě mohl vytěžit víc. Tolik jsem toho neukázal. Na to, aby člověk uspěl, musí být samozřejmě dobrý, zdravý a dostat v týmu prostor. Když se tohle sejde, je šance. Já nebyl tak dobrý, abych byl lídrem na největší závody, musel jsem hodně pomáhat. A taky mě dost zbrzdila borelióza, která se se mnou táhla. Potenciál byl určitě vyšší. Ale z celkového pohledu nemůžu říct, že bych si kariéru neužil. Vyhrál jsem krásné závody, dařilo se mi i na dráze, kde jsem byl na mistrovstvích světa dlouhá léta těsně za medailovými pozicemi.
Jakého výsledku si ceníte nejvíc?
Vyhraný mistrák je hodně specifický. Bývá to často taktická bitva proti přesile. Kdybych jezdil v jiném dresu, tak jsem mistráků mohl možná vyhrát pět. Kdo ví. Ale jsem rád, že se mi to povedlo alespoň jednou. V Púchově 2012 startovala celá špička, bylo to v olympijském roce. Bylo mi sedmatřicet, porazil jsem kompletní elitu a měl jsem fakt dobrý pocit. Velké vítězství bylo na Valle d’Aosta. I když jsem nikdy nebyl čistý vrchař, dokázal jsem v těch kopcích jet s nejlepšími a porazil jsem třeba Tiralonga, který pak vyhrával etapy na Giru. Každý vyhraný závod má svou cenu. I na dráze. Trošku mě mrzí olympiáda v Aténách, kde jsem v bodovačce mohl mít medaili, ale připravilo mě o ni jedno zaváhání. To samé na mistrovství světa v Minsku, kde jsem mohl získat titul, kdybych vyhrál poslední spurt. Nakonec jsem byl čtvrtý.
Bylo pro vaši kariéru klíčové, že jste jako mladý odešel do Itálie?
Určitě, podařilo se nám sehnat tým s Ondrou Sosenkou. Šli jsme do Itálie k amatérům. Nejdřív do For 3, pak do Brunero-Bongianni. Ten druhý rok, 1999, byl z mého pohledu výjimečný. Vyhrál jsem několik nejtěžších amatérských závodů a podle mě jsem měl nejlepší formu za celou kariéru.
A dostal jste se o patro výš, do profitýmu Mobilvetta.
Byl to italský tým a dostávali jsme pozvánky na největší závody, hlavně v Itálii. Jeli jsme Giro, Milán-San Remo, Lombardii, Tirreno-Adriatico. Program byl hodně kvalitní a mně se pár závodů povedlo. Vyhrál jsem jednorázovku Criterium d´Abruzzo, byl jsem druhý na Brixia Tour za Cadelem Evansem. A po tomhle závodě přišla nabídka z nejvyšší divize, z Lampre.
Splnění snu?
Dostal jsem se nejvýš. Do skvěle vedeného týmu s řadou skvělých závodníků. Byl tam i Jano Svorada, takže jsem měl krajana. Ale program byl podobný jako v Mobilvettě. Jen tady byla větší kvalita. V týmu bylo několik lídrů na celkové pořadí a člověk se musí smířit s tím, že jde v první řadě pracovat pro ně. Neříkám, že bych vůbec nedostal šanci, ale v tak velkém týmu je těžké ji využít. Často je to i o štěstí. Třeba v etapě na Giru jsem odjel těsně před cílem a dojeli mě na 150 metrech… Smůla.
Jak vzpomínáte na Grand Tour?
Objel jsem dvě Gira, Vueltu jsem nedokončil kvůli zdravotním problémům. Věděl jsem, že budu hlavně jako pomocník. V Mobilvettě jsme měli sprintera Quarantu a vyhráli jsme s ním dvě etapy. V kopcích, když nestíhal, jsme mu museli být k ruce. Bylo to pro nás super vystoupení. Když jsem jel Giro podruhé, už jsem byl v Lampre. Měli jsme dva jednoznačné lídry na pořadí: Tonkova a Garateho. Ale nedopadlo to úplně podle představ: Garate byl čtvrtý a Tonkov pátý.
Další rok jste se stěhoval do stáje Vini-Caldirola.
První část roku byla z mého pohledu o ničem. Doznívaly následky boreliózy, což se naplno projevilo na mých výkonech. Ale pak jsem se z toho dostal a vynahradil si vše na olympijských hrách v Aténách. Takže konec dobrý.
Vrátil jste se do Čech.
Šel jsem do eD´System-ZVVZ k Jirkovi Ženíškovi. Měli jsme dobrý tým a dostali jsme se na skvělé závody. Byla velká škoda, že stáj kvůli problémům skončila a nepokračovalo se dál.
A vy jste našel angažmá v Dukle, kde jste vydržel řadu let.
Orientoval jsem se víc na dráhu a Dukla byla dobrou volbou. Za pár let se udělala fakt dobrá sestava, byli tam lidi jako Kaňkovský, Bláha, Hačecký. Tým se posiloval a jednu chvíli jsme dokonce byli nejsilnější u nás doma. Byla tam parta, která táhla za jeden provaz a vydržel jsem v Dukle možná déle, než jsem sám čekal.
Dokázal jste se díky italským angažmá cyklistikou zabezpečit?
Rozhodně ne. To se povede jen lídrům nebo lidem, kteří mezi elitou závodí řadu let. Něco jsem vydělal, koupil jsem si byt, ale že bych měl miliony a nemusel chodit do práce? Určitě ne. Na to jsem byl v Itálii hodně krátkou dobu.
Oba vaši synové vrcholově sportují. Jak velkou radost tátovi dělají?
Velkou, to je jasné. Starší Milan se věnuje cyklistice v Dukle. V řadě věcí mu můžu poradit: v tréninku, taktice. Čeho se vyvarovat, jak správně ovládat kolo, jak se pohybovat v balíku. V tom má velkou výhodu, protože já si tu cestu musel klestit sám. Zatím je prvním rokem junior a už teď vidím, že je v mnohém lepší než já. Teď jel na mistrovství republiky na dráze mimo soutěž společně s muži a byl třetí v bodovačce i omniu. Fakt mě překvapil.
Takže ho vidíte spíš jako dráhaře?
To si nemyslím. Má parametry vrchaře, jezdí dobře do kopců. Nechci mu teď, kdy je prvoročák v juniorech, předpovídat nějakou hvězdnou budoucnost, ale určitě má předpoklady, aby to jednou dotáhl třeba ještě dál než já. Přál bych mu to.
Mladší syn je pro změnu hokejista.
Je v deváté třídě a hraje u nás v Letňanech. Hokej je zase úplně jiný sport než cyklistika. Na kole, když je člověk dobrý, tak se prosadí. V hokeji k tomu potřebuje tým a často i dobré známé, kteří ho dostanou výš. Michalovi to jde, hraje v obraně, dělá kapitána a taky mu přeju, aby to dotáhl někam výš. Ale jak jsem řekl, v hokeji je to daleko složitější, což vidím na vlastní oči.
Milan Kadlec
Narozen: 13. října 1974. Největší úspěchy – silnice: mistr republiky (2012), vítěz Tour of Taihu Lake (2012), vítěz Giro della Valle di Aosta (1999), vítěz Criterium di Abruzzo (2001), vítěz Ytong Bohemia Tour (2002), 2. Brixia Tour (2001), 2. Tour of China (2014). Dráha: několikanásobný mistr republiky, bronz v bodovačce na MS 2010, 5. ve stejné disciplíně na OH 2004.
Týmy: Tico Praha (1995-1996), Joko (1997), For 3 (1998), Brunero-Bongianni (1999), Mobilvetta (2000-2001), Lampre (2002-2003), Vini Caldirola (2004), eD´ System-ZVVZ (2005), Dukla Praha (2006-2014).
