Vylezla přes stovku hor, sjíždí na skialpových lyžích volným terénem strmé kopce, přešla kus Antarktidy, spí v bivaku… A v rámci tréninku jezdí na kole. Moderátorka Lucie Výborná má období, kdy na bicykl sedá každý týden a jindy ho měsíce ignoruje.
Jezdíte na silničním nebo na horském kole?
Mám obojí. Jezdím především na horském kole, ale mám i silničku, která mi občas slouží ke kondičním vyjížďkám. Musím se ale přiznat, že se na kole bojím.
Na základě nějaké negativní zkušenosti?
Na silničce se obávám hlavně bezohledných řidičů aut, už jsem pár nepříjemných situací zažila. Na horském kole se zase necítím bezpečně v příkrém terénu. Přitom na skialpových lyžích si troufnu téměř kamkoliv, jsem si na nich mnohem jistější. Lyžuji od dětství a lyže jsou pro mě nějak pochopitelnější, kolo nejsem schopná ovládnout stoprocentně. Od kola čekám záludnosti. V prosinci jsem na lyžích sjížděla slavné Passo Stelvio v Jižním Tyrolsku a říkala si, že bych to na kole nahoru nechtěla jet. Na silnici, která se na zimu zavírá, ležel hluboký sníh, byl to krásný freeride. Umím na kole vyjet táhlý kopec, zvládnu klidně švih dlouhý sedmdesát kilometrů, ale nemám z kola to správné potěšení.
Potkal vás i vážnější karambol?
Natáčela jsem s cyklistkou Peggy Marvanovou Extreme Interviews pro Televizi Seznam. Celý den jsme šlapaly na kole a povídaly si. Najednou jsem se ocitla ve stojce na předním kole, zastavil se čas a já jsem si říkala: to nedopadne dobře. Dopadlo: spadla jsem na bok. Další veselou příhodu mám z vysoké školy ze soustředění na Albeři. Namazali jsme se v hospodě, a když jsme sjížděli dlouhý kopec dolů, skončila jsem ve škarpě a se mnou spousta spolužáků. Od té doby mám ve sjezdech respekt.
Jak často v sedle kola vyrážíte ven?
Jsem nestálá cyklistka, nazvala bych to záchvatovitým ježděním. Loni jsem jela třikrát, rok předtím každý týden. Používám kolo k nabírání kilometrů, nebo když se chci provětrat a nemám chuť jít běhat. Není to moje první volba.
Čím se kromě kola udržujete v kondici?
Nemám cílený trénink, ale pořád se hýbu. Když se nehýbu, jsem mrzutá. Mám dva psy, se kterými chodím na procházku. Občas se proběhnu, jezdím na kole, doma mám veslařský trenažér, na němž si někdy dám vytrvalostní trénink. Když jdu běhat, nikdy si neměřím, kolik uběhnu. Dělám to pro radost. Když jsem v Alpách, vylezu jeden den na třítisícovku, druhý na čtyřtisícovku. A 1500 výškových metrů denně, to je už slušný trénink. Po návratu chodím k fyzioterapeutce na protahování, kompenzaci, stabilizaci. Když to nebudu dělat, tak mě tělo za rok, za dva do hor nepustí.
Když padne volba na kolo, máte oblíbenou trasu?
Bydlím v Praze kousek od Vltavy, sjedu k řece, pokračuji do Vraného nad Vltavou. Odtud vystoupám do Zvole a přes Dolní Břežany se vracím. Nebo přejedu do Radotína, odkud jedu po cyklostezce směrem na Karlštejn a vyšlápnu si některý z kopců. Jenže všude je velký provoz. Na stezkách i na silnicích.
Před Vánocemi jste vydala knihu Mezi světy, kde napínavě popisujete své horské výpravy. Kde vznikla vaše láska ke sportu a horám?
Kamarádka Ivanka hrála od šesti let tenis. Kyž jsem ji viděla chodit s raketou, začala jsem taky. Od tří let mě maminka vozila na hory, tam mi později nabídli, jestli nechci závodně lyžovat. Láska k horám vznikla na naší chalupě v Lužických horách, kde jsme – já tříletá a můj o šest let starší bratr – chodili pěšky z chalupy na sjezdovku Jedlovou. Sníh se třpytil jako diamanty, máma prošlapávala závěje, jí byly ke kolenům, mě po ramena. Připadalo mi, že lezu na Everest. Pamatuji si, jak se sníh třpytí, věci jsou tajemné a můžete si představovat cokoliv. Dodnes vím, že když přijdu do hor, uleví se mi od starostí. Ale kniha je pouhý výběr z hroznů. Vešlo se tam tak dvacet procent zážitků, další jsou příliš osobní, jiné by mohly vyděsit.
Před více než rokem jste se vydala na Antarktidu, jejíž část jste prošla na lyžích. Co to pro vás znamenalo?
Nevedou tam žádné dráty, není tam wifi, nedá se tam dovolat. Je to čistý prostor, živá bytost, najednou víte, že existuje nějaký vyšší princip. Zažila jsem spoustu nepohodlí. Narvat se ráno do zmrzlých bot je hrůza. Ale stejně jsem měla pocit, že mě někdo zabalil do ručníčku a hezky mě chová, duch Antarktidy je dobrý. Nikdy jsem nic takového neviděla. Když jsme s kluky stáli na Vinsonu, nejvyšší hoře Antarktidy, uvědomila jsem si, v čem je to jiné. Antarktida je nekonečná, chtěla jsem být všude, přála jsem si mít obrovský plášť, kterým bych mohla pokrýt celý prostor. A jak bych letěla, plášť by se vsákl do nekonečna a já bych v něm zmizela. Toužím se tam vrátit.
