Až na dno sil si pravidelně sáhne při standardním režimu. Jenže už deset měsíců kvůli pandemii koronaviru zpěvák Marek Ztracený neměl šanci k vystoupení před publikem. Volno kromě pracovních povinností vyplňuje mimořádnou dávkou sportování. A dokonce si vyzkoušel i cyklistický závod ve virtuálním prostředí. Pro We Love Cycling pětatřicetiletý rodák z Šumavy popisuje, proč se s premiérovou účastí vypořádal s naprostým přehledem a jak vřelý je jeho stav k cyklistice.
Jaký dojem ve vás zanechala účast ve virtuálním závodě Kola pro život prostřednictvím platformy Rouvy?
Upřímně doznávám, že když jsem do studia Rouvy ve Vimperku jel, tak jsem myslel, že se vyfotím a odjedu. Realita byla trošku jiná. Jde o fantastickou záležitost. Obrazovka s trasou zajištuje pocit hodně blízký reálnému závodu. Plánuji si doma vlastní posilovnu a nevylučuji, že bych si trenažér pořídil.
Vůbec jste netušil, jak závody ve virtuálním prostředí fungují a co vás čeká?
Ne. Jakmile se objevilo na internetu a sociálních sítích, že se akce zúčastním, začaly mi chodit zprávy, jak jsem hustej. Tak jsem si pro sebe říkal, co všichni blbnou. Když jsem pak seděl na kole, pochopil jsem. Ale já se udržuji v kondici. Trávím hodně času sportováním a řekl si, že když už mám závod odjet, pokusím se neudělat ostudu. Bylo to mimořádně náročné, ale jednalo se o skvělou zkušenost a jsem na sebe i docela pyšný.
S ohledem na výkon, kdy jste se pohyboval blízko hranice 200 wattů, bylo patrné, že jste se nezvedl z gauče a nesedl na kolo nepřipravený. Udržujete kondici pravidelným cvičením?
Aktuálně, když nemám denně koncerty a spoustu dalších aktivit spojených s kariérou, je péče o fyzickou kondici snadnější. Kamarád má posilovnu na půdě, tudíž obden cvičím přibližně hodinu nebo hodinu a půl. Do toho chodím hodně na skialpy. A pak mám devítiletého mimořádně aktivního syna, což je největší záruka mého tréninku.
Berete sport jako nedílnou součást života?
Nejsem žádný knedlík. Teď si užívám, že mohu sportovat podle libosti. Ale nechci vypadat jako stěhovák piana. V první řadě jsem především kluk, který na piano hraje. A současně chci jít příkladem synovi. I během standardního režimu, když cestuji a trávím hodně času na hotelech, tak mám pravidelný rituál, že dvacet minut denně cvičím břišní svaly a deset minut dělám kliky. Říkám si, že když už někdo platí za moje koncerty, tak ať to trochu vypadá!
Věnujete se spíše kardio cvičení nebo jste vyznavačem silového tréninku?
Jdu cestou kompromisu, samozřejmě mě nejvíc baví zvedání činek, i když se to trochu vylučuje s hraním na piano, ale kombinuji to s běháním na pásu. Vůbec se nechci stylizovat do profesionála a sportovce. Chci se jen cítit dobře a v poslední době jsem se v cvičení našel a mám skvělého parťáka, co mi nic neodpustí. Jestli mě, ale něco nebaví, tak cvičení zad.
Jak moc do vaší kondiční přípravy zapadá cyklistika?
Řeším ji posledních pár měsíců. Když byla vyhlášena v březnu loňského roku karanténa, tak jsem si koupil kolo. Tedy abych byl přesný, elektrokolo. Z mého pohledu jde o geniální věc. Zejména pro člověka, který žije na horách. Elektrokolo mi přineslo jenom potěšení. Jsem schopný i v kopcích na Šumavě ujet šedesát kilometrů a nepřijedu domů totálně zničený. Nesouhlasím s názorem, že používání elektrokola dospělými mého věku představuje špatný příklad pro děti. To je úplně zcestné.
Asi záleží především na přístupu každého jednotlivce.
Přesně tak. Já si dám do těla i na elektrokole. Kolem Prahy jsem si podpůrný režim vůbec nezapínal. Nejvyšší výkon baterie jsem využil jedinkrát v životě po kocovině… A třeba v případě starších lidí jde o báječnou věc. Mamce je třiašedesát a díky elektrokolu projela půlku Šumavy. I já se na mnohá místa Šumavy vrátil po dvaceti letech a jen díky elektrokolu, protože v některých kopcích bych se vyloženě trápil. Zatímco na elektrokole si prostě užívám cyklistiku i krajinu. Proto na něj nedám na dopustit.
A volíte trasy po silnici nebo spíše lesem po nezpevněných cestách?
Jednoznačně po nezpevněných cestách. Nekrosím někde v zakázané oblasti, držím se vyznačených tras. Ale prostě mi jízda lesem dává větší smysl než po silnici. Byl jsem přitom jako host na Tour de France, což byl úchvatný zážitek.
Takže ani Tour de France, nejslavnější cyklistický závod planety, vás nepřiměl kombinovat potěšení z jízdy v sedle kola po silnici s vyjížďkami v terénu?
Měl jsem příležitost si projet část horské etapy v Alpách po boku Andyho Schlecka, vítěze Tour z roku 2010. Ale k nákupu silničního kola mě to nezlákalo. Silnice na kole mi přijde trošku nebezpečná a můj zážitek kazí, když kolem sviští auta. Podle mého nic nevynahradí jízdu lesem po nezpevněných cestách.
Skialpy jsou pro mnoho profesionálních cyklistů i sportovců obecně vyhledávanou alternativou tréninku. Jak jste se k nim dostal vy?
Ač jsem rodák z Šumavy, zamiloval jsem se do skialpů až během nynější zimy. Chodím třeba i večer s čelovkou. Nepotkávám lidi, do toho bíle zasypané stromy a vůbec celá krajina, sníh září. Je to zážitek. Jindy jdu zase hned ráno. Dám si kávu, popojedu autem do některé z oblíbených lokalit, a když se vracím, jsem jako znovuzrozený. Jsem v tomhle směru trošku autista. Jdu třeba na Pancíř, pak sjedu dolů a užívám si samotu.
Je náročnější zvládnout skialpovou túru, výlet na kole po Šumavě nebo koncert ve vyprodané aréně?
Kolo určitě zvládnu snadněji než koncert. Největší záhul pro tělo představuje jednoznačně vystoupení. Jasně, když člověk sedí jenom u piana, tak se nezpotí. Ale když je v O2 aréně, jsem na velkém pódiu a k tomu je molo mezi diváky, zpíváte, skáčete, běháte, soustředíte se, střídáte nástroje, kolem vás hoří ohně a bouchají konfety, je to vážně náročné. Ale miluji to! Někdy jsem po koncertu ve stavu, že si říkám, jestli ještě chytím dech nebo si mám zavolat rychlou… Je to jako hokejový zápas, nahoru a dolů a je jasné, že mi nebude věčně pětatřicet, tak se snažím udržovat a snad mi to vydrží!
