Vydrží dupat do cyklistických pedálů čtyřiadvacet hodin v kuse. A dokonce tak skvěle, že se stala mistryní Evropy ve čtyřiadvacetihodinovém MTB závodě. Nikol Flašarová z týmu Bike Hero, devětadvacetiletá absolventka oboru Optika a optometrie na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT, kvůli pandemii koronaviru nedostala šanci v roce 2020 obhajovat dres kontinentální šampionky. A tak je vlastně stále úřadující evropskou šampionkou. V rozhovoru pro We Love Cycling přibližuje mimo jiné, jak zvládá ultramaratonské závody.
Paradoxně jste díky pandemii zůstala úřadující evropskou šampionkou ve čtyřiadvacetihodinovém závodě na horských kolech. Promítla se opatření související s nemocí covid-19 dramaticky do vašeho života?
Z pracovního hlediska vůbec. Jsem zaměstnaná v optice, takže se nás zavření ani omezení netýkala. Mnohem zásadnější to bylo po sportovní stránce. Bohužel byly zrušené velké akce. Mistrovství Evropy ve čtyřiadvacetihodinovce v Jihlavě, kde jsem měla obhajovat mistrovský dres. Padly i další velké evropské závody a mistrovství světa v Austrálii. Nyní se těším na lednové soustředění na Mallorce, kam se chystáme s přítelem. Půjde o můj první přípravný kemp v teple v životě. Doufám, že se situace v letošním roce uklidní a dostanu šanci ukázat, co mám natrénováno.
Kdy jste zjistila, že máte vlohy pro vytrvalostní závody?
Od malička jsme jezdili s rodiči a sestrou na cyklistické výlety a já jsem si ráda posouvala limity najetých kilometrů. Na kole mě baví volnost, objevování krásných míst, je to balzám na duši. Když po celém dni v práci jedu na trénink, dvě hodiny na mě nikdo nemluví a jen se soustředím na šlapání, je to parádní vyčištění hlavy.
To má ale pořád hodně daleko k ultramaratonu.
Trenér na spinningu Honza Koubík ve mně viděl potenciál. Radil mi s tréninkem a přivedl mě k závodům trvajícím čtyřiadvacet hodin. Před čtyřmi lety jsem vyzkoušela dvanáctihodinovku v Berouně a vlastně bez tréninku jsem vydržela kroužit celou dobu. Jen s přestávkami ke konci, kdy bylo rozhodnuté pořadí. A dokonce jsem se umístila na bedně. Takže do sezony 2018 jsem vstoupila s cílem objet a vyhrát Československý seriál 24hodinovek, aniž bych tušila, co mě čeká. A jestli přežiji první závod. Většina lidí si prý po závodě řekne, že už nikdy víc. Já si řekla, že musím víc trénovat, aby to tolik nebolelo.
Jste evropskou šampionkou ve čtyřiadvacetihodinovém závodě MTB. Jak se na takovou porci v sedle kola připravujete?
Každý den jezdím na kole do práce, třikrát týdně mám navíc dvou či tříhodinové tréninky, o víkendech pak podle počasí vyrážím na delší výjezdy. Samotný závod už samozřejmě není jen o tréninku, ale hlavně o hlavě. Na závody s námi jako podpora jezdí můj táta se ségrou a rodiče mého přítele. Díky jejich servisu, kdy mi podávají jídlo, pití, oblečení a sledují mezičasy, se závod zvládá dobře. Na mně jen zůstává správně si rozvrhnout síly.
Jak se během čtyřiadvaceti hodiny vypořádáváte s bolestí a únavou?
Závod většinou startuje mezi desátou až dvanáctou hodinou dopoledne. Krize občas přichází zhruba kolem půlnoci, kdy je tělo zvyklé chodit spát a potom k ránu, když se jede dlouho za tmy a klesá teplota. To je pro unavené tělo energeticky náročné.
Co je pro tělo úplně nejtěžší při tak dlouhé jízdě?
Nejtěžší je asi vedro nebo hodně udrncaná trať, to pak dostávají zabrat záda a zápěstí. Občas stávkuje i žaludek. Musím se umět vypořádat s diskomfortem. Vpřed mě vždy žene touha podat co nejlepší výkon, naposledy to byla meta 400 kilometrů při mistrovství České republiky v Sokolově. Na únavu jsem zvyklá, člověk pak jede na autopilota. Výhodou je, že okruh znám nazpaměť, takže vím, kdy si přeřadit, zrychlit, zpomalit. Bolest se musíte naučit vytěsnit anebo ji mít rád. Když bylo nejhůř a chytla mě záda, vzala jsem si ibalgin. Ale spíš bych řekla, že to má chvilkový placebo efekt.
Prozradíte jídelníček během závodu? A po závodě?
Snažím se jíst pravidelně, zhruba každou půlhodinu a malé dávky. Kombinuji různé tyčinky, banány, sladké i slané housky, jednou za čas gel. Když je čas, je super dát si i normální jídlo, třeba rýži nebo těstoviny. Po závodě většinou přijde hlad. Takže si dám, na co mám chuť, ale zároveň se snažím, aby to bylo i výživné. Jídelníčky mi nyní píše nutriční specialistka Jana Žídeková a zjišťuji, že správně vyživené tělo funguje jako stroj.
Kolik času potřebujete na regeneraci?
Hodně záleží na náročnosti trati, a jak je člověk trénovaný. Pár dní je tělo unavené i vlivem spánkového deficitu. Po týdnu už se dá jet kratší závod a po dvou týdnech další čtyřiadvacetihodinovka. V posledním roce jsme navýšili tréninkové dávky, takže jsem se po jediné letošní čtyřiadvacetihodinovce, která se uskutečnila, cítila relativně v pohodě.
Trénujete venku celoročně? Jak se oblékáte v nynějším chladném období?
Ano, trénuji venku pořád. Naštěstí je teď počasí relativně přívětivé, takže se to dá, i když občas přijedu z tréninku zmrzlá. Oblékám se do více tenčích vrstev. Základ je termotriko, a pak buď teplý dres, tenká bunda a vesta, které neprofouknou, anebo na termotriko krátký dres a zimní cyklistická bunda. Na nohou vozím zateplené dlouhé kalhoty, teplé ponožky a silnější návleky na tretry. Mám i zimní tretry, ale je tam zpevněný kotník a vyšší podrážka, takže je pak potřeba upravit výšku sedla. Nosím běžkařské rukavice a pod ně si beru tenké hřejivé z merino vlny. Pod helmu je pak nezbytnost čepička na uši a na krk tunel, který si většinou natáhnu i přes pusu při sjezdech nebo když jsou minusové teploty a opravdu ledový vzduch.