Kulatý letopočet, který bude co nevidět minulostí, uzavírá taky dvacet let událostí v české cyklistice. Za tu dobu nesla snad všechny barvy duhy: od růžové, přes žlutou i jednu temnou, až se zase – stejně jako kola, o která tu jde – otočila kolem dokola k barvě italské radosti. We Love Cycling přidal jednu bonusovou a přináší výběr cyklistických událostí, které byly zásadní pro tuzemskou scénu.
2000 – Šok na Giru
Na italské Grand Tour nikdy předtím nestartoval. Však teprve ten rok se Jan Hruška stal u španělské stáje Vitalicio Seguros profesionálem. A když 83. ročník růžového závodu odstartoval ve Vatikánu prologem neboli časovkou na 4,6 kilometru, „neměl mladík žádný respekt z velkých jmen a nechal je prostě za sebou. Cyklista z východní Evropy se prvně zapsal do listiny vítězů prologu Gira,“ stálo na druhý den v komentáři deníku La Gazzetta dello Sport. Jako první a stále zatím jediný český cyklista se Hruška oblékl do dresu lídra některého ze tří největších etapových závodů světa. Později v tomtéž ročníku Gira přidal ještě etapové prvenství v horské časovce do Sestriere. Do Milána dojel jako 14. muž konečného pořadí.
2001 – Vítězné rozpažení
Vyhrál už spurt do Futuroscopu v roce 1994. Druhou etapu Tour de France získal Ján Svorada o čtyři roky později v irském Corku. Ale pro závodníky jeho typu, tedy sprintery je Olympem úspěchu ta závěrečná, co od roku 1975 finišuje na kostkách pařížských Champs-Élysées. Z poslední zatáčky zbývá obvykle k cíli 300 metrů a tam byl tehdy Svorada ještě třetí. Pak za ním Ital Bettini nechal díru a tu už nikdo nedokázal zalátat.
Svorada, v průběhu předchozích tří týdnů nemocný a utrápený, najednou dojem ze své sedmé Tour úplně otočil v euforii a s rozpaženýma rukama se otáčel přes rameno, kde že všichni jeho soupeři jsou. „I kdybych vyhrál ještě patnáct etap,“ zamýšlel se pak, „nic většího už nikdy nedokážu.“
2002 – Duha ze sna
Nejprve doma ve Vyškově gymnastkou, pak běžkyní na lyžích a v Kodani mistryní světa. Česká dráhová cyklistika se po šestnácti letech (naposledy se ze zlata radovali čeští stíhači v roce 1986 v Colorado Springs) díky Ladě Kozlikové opět dočkala zlaté medaile.
Na světovém šampionátu v Dánsku vybojovala titul v disciplíně, která tam zažívala svůj debut – scratchi. A to už stříbrnou medaili získala o den dřív v bodovacím závodě. Když se druhý den probudila, její pohled rovnou mířil k duhovému dresu, který měla položený vedle postele. „Chtěla jsem se ujistit,“ říkala, „že se mi to jenom nezdálo.“
2003 – První zlaté záblesky
Byl to start dlouhé, úspěšné cesty historicky nejúspěšnějšího českého bikera. Ten rok Jaroslav Kulhavý vybojoval mezi juniory v Grazu evropský titul v cross country (druhý byl dnes už silniční profesionál Jakob Fulgsang). Následně v Luganu, když šlo o duhové trikoty, zlatou formu potvrdil. Kulhavého nezastavil ani defekt v polovině posledního okruhu, který si sám opravil, a o 2,5 minuty porazil svého osudového švýcarského soka Nina Schurtera. Dvě zlaté Kulhavému vynesly za prvé letenku na olympiádu 2004 v Aténách, kde ale kvůli defektu nedokončil. Hlavně však angažmá v dost možná nejlepší bikerské stáji své doby Siemens Cannondale. Své působení ale hned po roce ukončil. Ještě nebyl s to srovnat se s nároky takového megatýmu. Až po přestupu do americké stáje Specialized Factory v roce 2011 začal sbírat největší úspěchy.
2004 – Nový Čech na Tour
Mnoho už jich předtím operovalo v pelotonu na dvou kolech, ale 2. března se v rámci Ženevského autosalonu „upeklo“, že Česká republika bude mít v pelotonu nejslavnějšího cyklistického závodu planety Tour de France i svého čtyřkolového reprezentanta. Mladoboleslavská automobilka Škoda Auto a pořádající agentura závodu Amaury Sport Organisation podepsali smlouvu o spolupráci.
Mladoboleslavská automobilka dodává zhruba 250 vozů pro organizátory a ten s číslem 1 pro ředitele Christiana Prudhommea, který si ho pochvaluje: „Je to asi jediné auto, kde si na zadním sedadle můžu dát nohu přes nohu.“ Vedle toho se logo s okřídleným šípem objevilo na bílém dresu udělovaném nejlepšímu mladíkovi závodu, v roce 2015 se pak Škoda stala partnerem zeleného, sprinterského dresu, který jako první a pak ještě třikrát oblékl Peter Sagan.
2005 – Hodina bolesti
Když mu z předepsané hodiny zbývalo 19 sekund, dostal se na hranici předchozího světového rekordu, který od roku 1996 držel výkonem 49,441 km Brit Chris Boardman. Mít tak ještě dalších 19 sekund, překonal by i hranici 50 kilometrů. Pokus Ondřeje Sosenky v hodinovce, dráhovém závodě na 60 minut s cílem dojet co nejdál, se ale takto v Moskvě zastavil na hranici 49,700 kilometru a devětadvacetiletý úřadující český šampion v časovce se stal prvním Čechem mezi všemi slavnými jmény, která se mezi rekordmany bájné disciplíny vepsala.
„Bylo to peklo, hodina je neskutečně dlouhá. Kolem padesáté minuty mě dokonce chytaly křeče. Navíc mě hrozně bolela sedací část, seděl jsem až na špičce sedla,“ vyprávěl pak jezdec italské stáje Acqua & Sapone – Adria Mobil. Rekordní jízdu absolvoval na italském kole od výrobce Franceska Mosera, mimochodem předchozího rekordmana, na kterém měl převod 54×13.
2006 – Konec tradice
V roce 2005 ho poprvé od prvního ročníku 1948 neuspořádali, protože místo plánování trasy se pořadatelé dlouho přetahovali s německou stranou o ochrannou známku. V roce 2006 ještě přišel z popudu nového ředitele Čestmíra Kalaše pokus o oživení Závodu míru coby největšího etapového podniku na českém území, jemuž se přezdívalo Varšava nebo Tour de France východu. Ale 58. ročník byl i jeho posledním a ze závodu s holubicí míru ve znaku zůstaly dodnes už jen Závod míru nejmladších v Jevíčku, juniorský v Terezíně a třiadvacítkový v Jeseníkách. Historie Závodu míru se začala psát 1. května 1948, kdy úvodní etapu v Lodži vyhrál Jan Veselý, a mezi celkové vítěze pak patřili Smolík, Szurkowski, Ludwig nebo i Svorada, jemuž vítězství v roce 1990 otevřelo cestu k profesionálům.
2007 – Duhový pětiboj
Zase jednou premiéra nové dráhové disciplíny na mistrovství světa. A zase jednou u toho byl jeden Čech. Alois Kaňkovský se v Palmě de Mallorca stal v omniu, které kombinovalo sprinterské i stíhačské disciplíny, mistrem světa a přidal pět let po kodaňském triumfu Kozlíkové další duhový trikot pro Českou republiku. O vítězství Kaňkovský rozhodl až v závěrečné páté disciplíně, kilometru s pevným startem (předtím letmý sprint na 200 metrů, scratch na 5 km, stíhačka na 3 km a bodovací závod na 15 km). V přímém souboji o zlato jednoznačně porazil Argentince Pereze. Mezi muži získal český dráhař titul po dlouhých 21 letech. „Spousta lidí říkala, že omnium je pro mě jako šité na míru. Ale mistrovství světa, to není nějaký ledajaký závod,“ vyprávěl pak šampion. „Doufal jsem, že třeba bronz bych mohl urvat.“
2008 – Čtyři medaile
Než do Číny odjel, uvažoval Jiří Ježek, že Peking bude jeho poslední paralympiádou úspěšné kariéry. Když se ale z Asie vrátil, bylo všechno jinak. „Chci i do Londýna 2012. Mám novou mízu.“ Za obratem v myšlení stály fantastické výkony a čtyři medailová vystoupení v olympiádě hendikepovaných sportovců. Tam cyklista s podkolenní amputací vybojoval zlato za stíhací závod, stříbro z pevného kilometru, bronz z týmového sprintu a čínskou kolekci zkompletoval suverénní jízdou v silniční časovce.
Přitom trénink na Peking zaměřil na dráhu. „Na minulé paralympiádě v Aténách se mi nepovedlo vyhrát stíhačku. Moji nejoblíbenější disciplínu. Tak jsme se s trenérem připravovali hlavně na ni. Ale z té síly a rychlosti, co jsem nabral, jsem těžil i při časovce,“ vysvětloval. A Londýn 2012? Tam Ježek přidal stříbro na dráze ve stíhacím závodě na 4 km a zlato v časovce, díky čemuž se stal nejúspěšnějším cyklistou v paralympijské historii.
2009 – Nová tradice
Na úplném začátku šlo jen o soubor tří samostatných závodů. Cyklista s nejvyšším součtem bodů z každého z nich (byl jím Martin Hebík z PSK Whirlpool) byl prohlášen za celkového vítěze nultého ročníku. Ředitel seriálu René Andrle tehdy odvážně prohlašoval: „Czech Cycling Tour je přímou pokračovatelkou Závodu Míru.“ Teprve další rok dostala národní tour podobu na sebe navazujících etap, které probíhají v Moravskoslezském a Olomouckém kraji. A statut závodu UCI – od roku 2011 je součástí druhé divize Europe Tour 2.2 a od roku 2015 zvýšila CCT svoji úroveň na UCI Europe Tour 2.1. Dvakrát v závodě zvítězil exprofesionál Leopold König, který je dnes i ředitelem závodu, prvenství získal taky Petr Vakoč nebo Josef Černý a poslední dva roky zástupci Mitcheltonu-Scott, tím posledním byl Damien Howson.
2010 – Ledová lekce
Ten rok v zimě získala na olympiádě ve Vancouveru dvě zlaté na rychlobruslařském oválu. A teprve až jí skončila sezona na rychlých nožích, usedla na kolo, takže na něm měla najeto možná 300 kilometrů. Překážka? Pro Martinu Sáblíkovou ne. Na domácím cyklistickém šampionátu po časovce jednotlivkyň i dvojic získala zlato i v závodě s hromadným startem.
Ten v Kyjově na stokilometrové trati vyhrála bezmála o čtyři minuty před Martinou Růžičkovou, přičemž do té doby jela v kuse nejvíc 80 kilometrů. „A z toho jen 50 rychle,“ říkala a hned jakoby se omlouvala: „Neberu to jako zesměšnění české cyklistiky. Děvčata, stejně jako já, také celou zimu musí dřít. Já si jen neříkám, kolik mám najeto, ale co chci předvést.“ Z plánů na start na světovém šampionátu, kam si automaticky zajistila nominaci, ale nakonec sešlo. Už tu zase byla ledová zima.
