V superlativech může dráhový cyklista Martin Čechman hovořit o roku 2020. I když byla i dráhová sezona narušena pandemií koronaviru, dokázal vybojovat titul mistra Evropy do 23 let ve sprintu a přidal stříbro v týmovém sprintu. Na „velké Evropě“ v Plovdivu v úvodu listopadu získal s kolegy z české reprezentace další stříbro v týmovém sprintu.
„Omlouvám se, ještě mám trochu vyřvaný hlas, jak jsem povzbuzoval Tomáše Bábka, když jel kilák,“ říkal s úsměvem na úvod rozhovoru 22letý závodník Dukly Brno, velký talent české dráhové cyklistiky.
Stihli jste sezonu hned v Bulharsku oslavit?
Jen jsme poseděli na pokoji, decentně. Hned další den jsme letěli zpátky. V Česku zatím taky slavit nejde, všechno je zavřené. Tudíž si oslavy necháme na později.
Slavit určitě máte co. Vážíte si nejvíc titulu z venkovní dráhy ve Fiorenzuole?
Tam jsem cítil velkou odpovědnost. Byla to poslední šance, kdy se dá zlatá medaile získat o trochu snadněji. I když slovo snadněji je hodně v uvozovkách, protože na každou medaili se hodně nadřete. Ale věděl jsem, že jde o můj poslední rok v kategorii do třiadvaceti let a v elitě je to o hodně těžší. Snil jsem o zlatu, a když se povedlo, pocity byly úžasné. Přece jen jde o individuální závod, ale velikou radost jsem měl i z medaile v týmovém sprintu. Obě disciplíny jsou olympijské, tak jsou to úžasné medaile.
A jak hodnotíte vystoupení na mistrovství Evropy elity v Plovdivu?
Určitě to nebylo špatné. Ale už jsem měl za sebou malou Evropu a tušil jsem, že v mém podání nebude šampionát úplně super. Byl jsem trochu unavený. S medailí v týmovém sprintu jsem maximálně spokojený. Tom Bábek a Dominik Topinka byli připraveni úplně luxusně, my s Jakubem Šťastným jsme byli malinko unaveni z mistrovství v Itálii. Bylo fajn, že jsme se spolu mohli prostřídat po kvalifikaci a medaili máme všichni. V individuálním sprintu jsem pak přidal šesté místo, což bylo na tak velkém závodě naprosto super. Kdyby se mi povedlo dostat mezi nejlepší čtyři, tak to už by byl fakt luxus. Ale i to šesté místo považuji za úspěch.
Odměnil jste se za parádní výsledky v sezoně 2020?
Máme tři týdny volno, tak pojedu domů do ostrova nad Ohří. Během sezony se tam skoro nedostanu. Pak zase začnu trénovat a uvidíme, jaké budou závody. Mělo by se začít v lednu nebo únoru. Jsou v plánu i tři světové poháry: v dubnu v Newportu v Británii, v květnu Hongkong a v červnu Cali v Kolumbii. Pak je olympiáda, která se mě netýká.
Ale právě olympiáda je snem každého dráhaře, že?
Jednoznačně. Jsem ještě mladý závodník, musím na sobě pracovat a zlepšovat se, abych předváděl lepší výkony a jednoho dne se třeba dočkal vysněné medaile právě z olympijských her nebo mistrovství světa v elitě. To jsou moje sny, i když vím, že bude strašně těžké je naplnit. Další olympiáda v Paříži už mě láká, chtěl bych se kvalifikovat a něco ukázat.
Figurují ve vašich plánech do budoucna jen sprinterské disciplíny?
Určitě. Vidím, že je to moje parketa. Asi by byla blbost dělat něco jiného. Je pravda, že třeba Pavel Kelemen se rozhodl přejít na stíhačské disciplíny, ale přechod může trvat i několik let. Přece jen jsou ty disciplíny úplně jiné a začínáte skoro od nuly. Když máte talent, dá se to, ale ne hned.
Máte cyklistický vzor?
Neupínám se vyloženě k jednomu člověku, ale vzhlížím ke všem velkým jménům, ať jsou to Jason Kenny nebo Chris Hoy a další. Skoro každý den koukám na nějaká závodní videa ze současnosti i z minulosti. Hodně mi to dá. Stejně tak se učím i od Tomáše Bábka, hodně se spolu o cyklistice bavíme. Dívám se i na videa ze svých závodů, když nás třeba točí trenéři. Jako divák závod vnímáte úplně jinak, než na dráze. Člověk vidí chyby, ze kterých se může poučit. A od hvězd zase můžete něco okoukat. Je fajn se na to podívat třeba i před závodem.
Jak jste se vlastně dostal k cyklistice?
Od sedmi let jsem začal jezdit na horském kole. Přivedl mě k tomu taťka u nás v Ostrově nad Ohří. Má cykloobchod, jezdil hodně na silničce a chtěl, abych to na kole zkusil i já. Od dvanácti jsem jezdil na silnici, pak jsem někdy ve třinácti zkusil v Motole poprvé závody na dráze a hned od začátku mi to šlo, jako bych dráhu dělal už delší dobu. Díky tátovi jsem pak objížděl i dráhové závody a všiml si mě jeden z trenérů Dukly Brno. Dostal jsem od nich nabídku. A v patnácti už jsem tam nastoupil, začal jsem v Brně chodit i do školy.
Bylo těžké opustit pohodlí domova a začít se od patnácti let starat sám o sebe?
Docela jo. Musel jsem si zvyknout na cizí prostředí. Do té doby jsem byl dost závislý na rodičích. Přišel jsem ze školy, zahodil tašku do kouta, jídlo bylo na stole, věci složené, voňavé. No a tady jsem musel všechno dělat sám. Dnes vím, že to bylo nejlepší, co jsem mohl udělat. Doporučil bych to každému. Jsem v oddílu už sedm let a cítím se už trochu jako Brňák. Domů mám daleko, dostanu se tam jen málo.
Vystudoval jste bez dozoru rodičů školu?
Jsem vyučený autoklempíř. Já na školu nikdy moc nebyl, vsadil jsem všechno na cyklistiku. Každý den jsme měli tréninky a ve škole jsem byl třeba jednou za týden. Jsem rád, že jsem školu udělal. Někdy to nebylo jednoduché, hlavně praktické zkoušky. Musel jsem zvládat věci, které jsem v životě neviděl.
Když se zeptáte většiny silničních cyklistů, jaké mají sny, skoro každý odpoví: Tour de France. O čem sní dráhař?
O olympiádě, medaili z mistrovství světa. Protože nám tři týdny trvající etapové závody asi neudělají…
Nemrzelo vás někdy, že silnice je daleko medializovanější, televize vysílá skoro každý závod…
To je prostě realita a vůbec se tomu nedivím. Silnice je z celkového pohledu mediálně zajímavější. Jsem šťastný, že aspoň silniční jména jsou dost známá u široké veřejnosti a lidi už začínají znát i dráhaře. Velké dráhové závody se rovněž vysílají v televizi, a když se nám něco povede, taky se o nás ví. Ale silnice je jasná jednička.
Jsou cyklisté, kteří úspěšně kombinují silnici i dráhu. Dá se to?
Určitě dá, ale spíš se stíhacími disciplínami. Viviani je olympijský vítěz v omniu, jezdí Gaviria, Ganna, třeba Wiggins s Cavendishem jezdili výborně i madison. U nás sprinterů jsou výkony do minuty, musíme všechno vymáčknout ze svalů hned. U stíhačů je to o vytrvalosti.
Když zrovna nezávodíte a netrénujete, jak nejlépe načerpáte energii?
Snažím se dělat něco jiného a nemyslet na kolo. Pokecám s kámoši, zajdu do kina, jdu se projít někam do přírody. No a pak se na kolo zase začnu těšit.
