Jednomu to trvalo sotva pár sekund, dalšímu desítky minut. Třetí se skoro omlouval, že vytvořil obrázek jako prvňáček. A ten poslední použil i barvičky, aby prezentoval týmové barvy. Poprosili jsme cyklisty, současné i ty bývalé, aby nakreslili to, co byl a je jejich život. Aby nakreslili kolo!
„Do kreslení a ještě do zpívání bych se nerad pouštěl,“ zdráhal se zprvu biker Jan Škarnitzl. Ale pak se nechal pro naši legrácku zviklat a poslal nejbarevnější kresbu. „Trošku jsem to vytunil,“ komentoval člen týmu Cyklostar Mercedes-Benz Trek svůj výtvor. Že talent pro cyklistiku má, se ví, ale teď ukázal i umělecký. Ať si říká, co chce.
Škarnitzl perlil na druhý pokus
„Já na to nikdy nebyl, ani ve škole,“ povídal Škarnitzl. „Ale s dcerou Pepinkou, které jsou tři a už začala chodit do školky, občas musím kreslit, stříhat nebo pracovat s vodovkami. Takže se znova zaučuju.“ Na obrázku českého reprezentanta nechybí nic z toho, co taková MTB raketa musí mít: odpružení, teleskopickou sedlovku, kotoučové brzdy i dostatek bidonů pro start na dlouhém maratonu.
„Detaily tam musí být. Ale nedal jsem to napoprvé, tohle je až druhá verze,“ říkal a taky prozradil, že svůj závodní stroj nezvládl zvěčnit úplně z hlavy. „Neměl jsem ho před očima, ale byl jsem se mrknout, abych zhruba věděl, co a jak. A pak už to docela šlo. Jen na kola jsem musel použít hrneček, protože to jsem za boha nemohl od ruky trefit.“
Konečný vsadil na cyklistický dávnověk
Tomáš Konečný byl profesionálem jedenáct sezon v éře moderní cyklistiky, ale se svou kresbou se vrátil o pár desítek let do minulosti. Bovdeny tažené vrchem, kterým se říkalo opratě, páčkám od přehazovačky na rámu zase sytiče, taky přikreslil retro klipsny.
„Troufám si tvrdit, že krásné kolo ze sedmdesátých let na Campagnolu Record bude možná dražší než kdejaké dnešní, moderní,“ obhajoval svoji cestu do cyklistického dávnověku. „To sběratelé dokážou ocenit. A zvlášť kdyby bylo na horní rámové rouře nějaké zajímavé jméno, třeba Bernard Hinault,“ připomněl pětinásobného vítěze Tour de France z přelomu osmdesátých let.
Konečného prací je dnes víc mluvení než kreslení, protože jako šéf oddílu Tufo Pardus Prostějov a taky české silniční reprezentace předává své know-how. „Už je to hodně dávno, co jsem kreslil. Ale pořídil jsem si na tablet Apple Pencil, se kterou bych to nakreslil líp. Program by mi pomohl.“ Ale připustit takový podvod? Zase nechat technologie pracovat za člověka? „Když pomáhají Froomovi a vy mu tleskáte, tak proč bych nemohl já?“
Kaňkovský potvrdil roli spurtera
Matador z týmu Elkov Kasper Alois Kaňkovský ukázal, že na silnici plni roli spurtera. „40 sekund,“ hlásil Kaňkovský svůj čas v cíli. Tedy od prvního tahu po bidony v rámu, s nimiž svůj „obraz“ mohl považovat za ukončený.
„Je to skvost, že? A ještě umím ve stejném stylu autobus a sluníčko,“ chlubil se vtipálek z kraje vína na jihu Moravy.
Nezapomněl nakreslit i podsedlovou objímku a nejvíce grafitu použil v oblasti představce, protože jako sprinter, který se po hlavě vrhá do hromadných dojezdů, vyžaduje tuhý komponent. „Já vozím představec třináct centimetrů dlouhý. Je to nejchoulostivější místo na kole, z čeho má člověk trošku strach. Když ve sjezdu trefíte díru, musí být pevný a kvalitní.“
V rozporu s dnešními trendy ještě na svém kole použil tradiční ráfkové brzdy, jako by těm moderním, kotoučovým nevěřil „Zatím jsem na nich nejezdil. Na kolech je budeme mít až příští rok, takže mě kotouče ani nenapadly.“ V další sezoně totiž Kaňkovského tým Elkov-Kasper přesedne po více než patnácti letech ze značky Author na italský Wilier a z dosud čistě klasických brzd právě na diskové.
Ježek si rád vybavil detaily
„Čtyřicet sekund? Tak mě to trvalo snad čtyřicet minut,“ smál se Jiří Ježek, ale nezlobil se. „Moc mě to bavilo a bylo hezké uvědomovat si, co všechno na kole je a kde to asi tak je.“ Bývalý paralympijský šampion vytvořil rovnou dvě kola, která jeho cyklistický život charakterizovala – silniční a časovkářské. A ani u jednoho nezapomněl zmínit značku, se kterou prožil celou svoji kariéru.
Na českém Duratecu se šestinásobný paralympijský šampion vozí už dvě dekády. Od vítězství na paralympijských hrách v Sydney 2000, kdy jeho výkonnost byla taková, že už si mohl říct o sponzoring a nemusel si kola kupovat sám.
A právě tento dlouhý vztah se promítl do detailního vykreslení obou strojů. „Protože jsem byl často součástí vývoje a výroby svých kol, takže na nich znám snad každý šroubek.“
Co myslíte, uživili by se cyklisté i coby umělci?
