Strýc Francesco vyhrál Giro, na němž navíc slavil třiadvacet etapových vítězství. Další strýček Enzo při Maglia Rosa vozil několik dnů růžový trikot. Moreno Moser slavné příbuzné nenapodobil. Dokázal však jako dosud jediný Ital ovládnout klasiku Strade Bianche. Startoval na Giru, Tour de France i Vueltě. A v osmadvaceti letech nečekaně ukončil kariéru. V exkluzivním rozhovoru pro We Love Cycling mluví o tom, jakou je přítěží závodit se slavným jménem a proč se rozhodl profesionální peloton opustit tak brzy.
Váš strýc Francesco byl mistrem světa na silnici i na dráze, vyhrál Giro v roce 1984. Strýc Enzo o dvacet let dříve v průběhu Gira oblékal růžový dres lídra. Závodil i váš otec, bratr a bratranec. Jaké bylo vyrůstat v cyklistické rodině?
Samozřejmě jsem cítil určitý psychický tlak okolí, ale spíše to souviselo se slavným příjmením. Kdyby mi cyklistika v mládí nešla, neměl jsem dostatečnou sílu a vlohy, prostě bych nezávodil, nikdo by mě k tomu nenutil. Ale když jsem začal jako dítě vyhrávat a mým strýcem byl Francesco Moser, najednou všichni kolem začali očekávat, že budu ještě lepší. Anebo o vás začnou říkat, že nikdy nedosáhnete jeho kvalit, protože on byl silnější v kopcích. Nebylo to úplně jednoduché.
Opravdu s vámi lidé takhle natvrdo hovořili?
Ne každý byl úplně otevřený a upřímný, ale hodně lidí si to myslelo. A chtěli, abych byl aspoň stejně dobrý jako strýc Francesco. Z naší rodiny jsem cítil, že by si sen v podobě zisku růžového trikotu chtěli zažít ještě jednou. Přijížděli mi fandit, čekali na vrcholu nějakého stoupání a už dopředu slavili. Pro otce jsem byl velkým příslibem.
Když se sejde vaše rodina, která se může pochlubit starty na 45 Grand Tour, máte vůbec jiné téma než cyklistiku?
Nemáme. Vážně ne. Celou dobu meleme o cyklistice. Kdo je dobrý, kdo vyhraje Giro, kdo je silný v kopcích, kdo je nejlepší na rovinách a kdo je naopak slabý, bez formy… Obzvlášť mého tátu podobné klábosení strašně baví.
Do cyklistického důchodu jste šel předčasně, profesionální cyklistiku jste opustil už v osmadvaceti letech. Proč tak brzy?
Rozhodl jsem se skončit, protože moje kariéra nikam nevedla. Ocitl jsem se v bodu, kdy jsem nebyl schopný se vrátit do velkého týmu. A já jsem byl vždy součástí velkého týmu. Jezdil jsem za Liquigas, pak za Cannondale, Cannondale Drapac a Astanu. Dostanete tam stoprocentní servis – starají se o vás mechanici, lékaři, fyzioterapeuté, v cíli čeká komfortní autobus. A obvykle víte dlouho dopředu, jaký je váš závodní program a na co se připravujete. Pak jsem přišel do stáje Nippo Vini Fantini, která nepatří do World Tour. V menších týmech jsou podmínky horší, do poslední chvíle není jasné, kterého závodu se zúčastníte. Možná pojedeš na Giro, říkají. Ale dlouho nevědí. Loňská sezona pro mě nedopadla dobře a už bylo těžké najít si dobrý tým.
Bylo rozhodnutí o konci kariéry hodně těžké?
Už jsem o tom přemýšlel tři čtyři roky, kdy mi docházelo, že se nedokážu dostat na úplně vrchol a nebudu úspěšný. Takže jsem to jen akceptoval.
A máte už jasno o budoucnosti? Co bude náplní vašeho života?
Ještě nevím. Ještě jsem nedospěl, jsem takové trochu dítě. Nebo možná teenager? Užívám si volného času. Letos jsem byl jedním z kapitánů na sponzorském závodě Giro ´E, které předcházelo klasickému Giru. A moc jsem si to užil.
Nesmějí se vám kamarádi, že jezdíte na e-biku?
Nesmějí. Vědí, že je to moje práce.
Jakého vítězství si v kariéře nejvíc vážíte?
To je jednoduchá volba. Triumfu ve Strade Bianche 2013. Jsem stále jediným Italem, který tento závod vyhrál. Bylo to krásné vítězství. Ale skutečně nejsilnější jsem se cítil na závodě Kolem Polska ještě o rok dříve, kdy jsem se stal celkovým vítězem tohoto etapáku a ovládl dvě etapy.
Peter Sagan, trojnásobný mistr světa, byl čtyři sezony vaším týmovým parťákem. Spolupracovalo se vám s ním dobře?
Peter je člověk, jemuž jsem vděčný nejvíc. Pomohl mi vyhrát právě Strade Bianche. Je to můj dobrý přítel. Při dojezdu jedné z etap letošního Gira jsem ho viděl v cíli. Chtěl se za mnou vydat, abychom se pozdravili, ale zasáhli mechanici a nedovolili mu, aby se přiblížil. Toto Giro provázely velké obavy z covidu. Tak jsme si jenom zamávali a osobní setkání nechali na jindy. Už se moc těším. Vždy si máme co říct.
Kde máte cenu ze Strade Bianche vystavenou?
Dobrá otázka – já totiž nevím. Ani netuším, zda ji mám doma, nebo zda jsem ji ztratil. Nestarám se o ocenění a medaile. Zajímají mě jen vzpomínky. A tenhle závod navždy zůstane v mém srdci.
Jaký to byl pocit vystoupat na stupně vítězů po tak slavném závodě?
Bylo to hezké, jedinečné, emotivní. Ale tohle všechno mi došlo až později. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem vyhrál. Ale už jsem myslel na to, co mě čeká dalšího. O tři dny později startoval jinde, tak jsem se na to začal připravovat.
Jsou vztahy mezi závodníky v pelotonu pohledem jezdce, který už profesionální kolotoč opustil, korektní?
Ve většině případů pěkné a korektní. Ale je to jako ve skutečném životě – někoho si oblíbíte více, někoho méně, jsou tam individualisté nebo naopak týmoví hráči. Nejsou to jen závody, užijeme si také spoustu legrace. Když taková velká Tour de France nebo Giro skončí, je to velmi dojemné, plné emocí. A opravdu jsou závodníci, kteří začnou plakat, když se loučíme. Vracíme se ke svým životům, ale přitom je nám jasné, že jsme něco výjimečného společně prožili. Vždyť spolu trávíme více než tři týdny na Grand Tour. To jsou více než dvě desítky dnů bolesti, utrpení, ale také jedinečných zážitků.
Během kariéry jste dvakrát absolvoval Giro d´Italia. Co pro italského cyklistu znamená start na domácí Grand Tour?
Je to sen. Začal jsem ho snít už jako malý kluk, odhaduji, že mi muselo být tak šest, sedm let. S tím závodem jsem vyrůstal, pouštěl jsem si videa, na kterých můj strýc a bratranec dojížděli do cíle tohoto slavného závodu, kdy strýc Francesco stál na stupních vítězů. Jezdil jsem na kole a mým cílem bylo dostat se do profesionálního týmu. A pak mi bylo šestnáct, sedmnáct a začalo mi docházet, že to asi půjde, že mohu být profesionál a mohu startovat na Giru. Když jsem se ale stal profesionálem, najednou pro mě bylo všechno normálním. Stala se z toho práce a já jsem si těch chvil přestal vážit. Když jste totiž uvnitř toho kolotoče, nedochází vám to, dokud neskončíte. Jako se to stalo mně. Když nyní vše sleduji zvenku, začínám si uvědomovat emoce a sílu těch velkých závodů. Je to obrovský stroj, který pohání spousta lidí – policisté, řidiči aut, techničtí pracovníci….
Je Giro za běžných okolností národním svátkem?
Giro má moc pěknou atmosféru. Každá malá vesnice, městečko, kterým Giro prochází, je vyzdobené, lidé se na něj těší. Mám pocit, že městečka mezi sebou soutěží, komu se to podaří lépe. Samozřejmě letošní ročník byl kvůli pandemii poněkud odlišný.
Moreno Moser
Rodák z Trenta přišel na svět 25. prosince 1990. Pochází z rozvětvené cyklistický rodiny. Jako profesionální cyklisté závodili jeho otec Diego, strýcové Aldo, Enzo a Francesco, bratr Leonardo a bratranec Ignazio.
Moreno závodil za týmy Liquigas, Cannondale, Cannondale Garmin, Cannondale Drapac, Astana a Nippo Vini Fantini Faizane. Kariéru ukončil 10. května 2019. Jeho specializací byly jednodenní závody, byl výborný vrchař a obstojný časovkář.
Absolvoval pět Grand Tour. Dvakrát Giro, dvakrát Vueltu, jednou Tour de France. Jel devět monumentů: Lutych-Bastoň-Lutych (2x), Milán-San Remo (3x), Kolem Lombardie (4x).
Slavil celkem osm profesionálních vítězství. V roce 2012 vyhrál Kolem Polska, v roce 2013 Strade Bianche.
