Giro d´Italia je právě v jednom kole a ještě víc než dva týdny bude bavit cyklistické publikum. Obvykle bývá první ze tří Grand Tours, třítýdenních etapových bitev, ale protože celá sezona je letos naruby, tak italskou tour předběhla ta francouzská. V některých ohledech však Giro jeho velká sestra nikdy nedožene.
Giro je Itálie. Živelné, zdánlivě neuspořádané, organizovaný chaos. Italská nátura tu zpod galusek vyvěrá na povrch se vším všudy. Tedy i tím, když se někdy na něco úplně nespěchá, nebo nelpí na dokonalosti, což mnohým vyhovuje víc než přísné mantinely Tour de France.
Giro jsou vášniví a horkokrevní fanoušci, kterým se říká tifosi. Když se závod koná v tradičním květnovém termínu, ještě to není doba dovolených ani školních prázdnin. Takže ti, co už k trati najdou cestu, vědí, proč tam jsou, a mají o cyklistice opravdové povědomí.
Nejtěžší závod v nejkrásnější zemi
Giro jsou náročné etapy zpravidla vyrovnané v jednom šiku ve třetím týdnu. Vždyť sami pořadatelé svému dítku přiřkli všeříkající přídomek „Nejtěžší závod v nejkrásnější zemi“ a letos se to má potvrdit.
Co je naopak nejméně oblíbená ingredience jinak lahodného menu, jsou občas nesmyslně dlouhé placaté etapy. Zatímco Tour de France letos „uvařila“ jediný den, kdy se šlapalo přes 200 km (Chauvigny-Sarran, 218 km), Giro má ve 103. ročníku takových maratonů připraveno osm.
A zvlášť 19. etapa z Morbegna do Asti bude nejspíš hitparádou pasivity, protože po třech týdnech závodění v horách zbude už jen velmi malé hrstce odvážlivců síla na to objet etapu dlouhou 251 kilometrů naplno. Tedy šest a více hodin loudání garantováno! Zvlášť když ještě další den budou na programu cestou do Sestriere tři dvoutisícové vrcholy.
Dojde na křižování Stelvia?
Nejhorší pak na Giru bývá to, že právě takto nekonečně dny zpravidla doprovázejí i dlouhé poetapové transfery do hotelů. Toto jsou chvíle, které by si každý účastník rád odpustil, v takové dny přestává být cyklistika zábavou.
Ostatně Angelo Zomegnan byl v roce 2011 z ředitelského postu závodu právě z těchto důvodů sesazen. Za jeho nuceným odchodem stála touha stavět rok co rok náročnější trasu s veledlouhými přesuny i etapami, protože toužil navštívit všechny kouty své země.
A konečnou pro něj bylo zařazení nového stoupání Monte Crostis a hlavně sjezdu z něj, kde nekvalitní povrch hrozil každou chvíli tragédií. To tehdy peloton děsilo o to víc, že v prvním týdnu závodu zemřel po pádu Belgičan Weylandt. Zomegnan kritiku i změnu trasy zatvrzele odmítal a teprve zásah technické komise Mezinárodní cyklistické federace UCI donutil direktora k úpravám.
Giro jsou jímavé scenérie. Nemilosrdné hory. A když je květen, tak se všechno zelená, kvete a voní. Jenomže letošní změna termínu je zásadní faktor proměny. Zatímco na jaře se den od dne počasí zlepšuje a sníh na horách podléhá vládě sluníčka, letos bude všechno přesně naopak – Itálie se pomalu začíná chystat na lyžařskou sezonu, dny se zkracují a cyklisté víc a víc oblékají.
Takže plán, že peloton bude v 18. etapě z Pinzola do Laghi di Cancano křižovat Stelvio, nejvyšší kopec na trase, na kterém už teď leží sníh, dostává trhliny. Výjezd do 2758 metrů se možná vůbec neuskuteční. Pak se jeví jako nelogické rozhodnutí organizátorů trvat na kurzu jih-sever, dříve se mohly uskutečnit etapy v problematických svazích Alp a Dolomit a až pak vyrazit k jihu a klidně i na Etnu, která ale v daném režimu byla kulisou už 3. etapy.
Padrnos: Giro je pro lidi, co chápou Itálii
Tour de France jakožto odvěký rival bude navždy první, nejslavnější, nejsledovanější a – i když to hrdí Italové nebudou chtít přiznat – i kopírovanou, ale Giro bude vždy unikátní.
„Ten závod je pro lidi, co Itálii trošku chápou a zažili ji, takový blízký, rodinný,“ tvrdí bývalý profesionál Pavel Padrnos, který pod Apeninami nastartoval v roce 1997 svoji profesionální kariéru a než vstoupil do služeb Lance Armstronga v týmech US Postal Service a Discovery Channel, strávil v italských mančaftech pět let. „Giro je vnímáno jinak, není tam takový stres jako na Tour, s ostatními závodníky se dá normálně bavit.“
Giro je taky nepředvídatelnost, kdy lídr dokáže dva dny od konce v růžovém dresu narazit do sněhové závěje a závod ztratit (Steven Kruijswijk 2016), a jiný muž zaútočí 80 kilometrů před cílem na svazích šotolinového Colle delle Finestre a stane se šampionem, přestože už ho odepisují (Chris Froome 2018).
Taky letos už Giro d´Italia ukázalo svoji tvář, když během tří úvodních etap vyřadilo dva velké favority (López a Thomas). Ale vzhledem k nekonvenční přípravě v posunuté sezoně a všem shora uvedeným faktorům možná letos uvidíme těch překvapení ještě mnohem víc.
