Když v předposlední den přišel v časovce o vítězství na Tour de France a musel se sklonit před krajanem Tadejem Pogačarem, měl Primož Roglič hlavu v dlaních a došlo i na slzy. Dva týdny poté se znovu vrátil na vítěznou vlnu. Vyhrál poprvé v kariéře vysněný klasikářský Monument, 106. ročník závodu Lutych-Bastogne-Lutych.
„O tom jsem snil. Děkuju vám všem. Konečně jsem dokázal něco vyhrát,“ řekl s úsměvem Roglič kolegům z týmu na večeři po závodě, když si na oslavu dopřávali pivo a hamburgery. „Zklamání z Tour bylo velké, ale dokázal se skvěle vrátit. Porážku z Tour ustál a důležité je, že je zpět na vítězné vlně,“ uvedl generální ředitel týmu Jumbo-Visma Richard Plugge.
Kdo je vlastně Primož Roglič?
Mezi profesionálními cyklisty nemá jeho příběh obdoby. Narodil se 29. října 1989 v městečku Trbovlje ještě v tehdejší Jugoslávii, protože „jeho“ Slovinsko bylo jako samostatný stát uznáno až o dva roky později. Sudičky daly malému Primožovi alespoň k postýlce určitě lyže a předpovídaly mu velkou budoucnost na skokanských můstcích. A nemusel za nimi cestovat daleko: doma v Zagorje to měl na můstky jen pár kroků…
Ve Slovinsku se vždy rodili skvělí skokani. A řada z nich měla křestní jméno Primož. Kdysi to byl Primož Ulaga, který reprezentoval ještě Jugoslávii a získal medaili na olympiádě, později Primož Peterka, jenž vyhrál dvakrát celkově Světový pohár. A možná na něj si v Zagorje hrál při svých začátcích o deset let mladší Primož Roglič.
Když někdo žije v Zagorje a chce závodně sportovat, skoky přijdou tak nějak první na ránu. Fungoval tam oddíl, můstky za domem. Kdyby Roglič jako malý řekl, že chce být profesionálním cyklistou, možná by se mu mnozí vysmáli. „Slovinci ve světě cyklistiky nikdy neudělali díru do světa, drž se skoků, chlapče,“ říkali by.
Když se dnes posadí v Zagorje nahoru na velký můstek – jen v civilu – vybaví se mu řada vzpomínek. „Pořád se tu cítím dobře, na můstcích jsem vyrostl. Strávil jsem tu spoustu hezkých chvil, vzpomínky se vracejí,“ říká, když kouká dolů na městečko, kde dodnes žije.
pogač
Jako skokan měl Roglič slušně našlápnuto, aby se prosadil ve světové špičce. „Chtěl jsem být nejlepší, proto jsem začal skákat,“ prozrazuje s odstupem řady let dětský sen.
„Vždycky se od ostatních odlišoval. Odjakživa chtěl něco velkého dokázat. A snad nikdy neměl strach,“ vzpomíná jeho první trenér Zvone Pograjc.
Pád na mamutovi všechno změnil
V roce 2006 získal Roglič se slovinským týmem titul juniorských vicemistrů světa v družstvech, o rok později vybojovali v Itálii zlato. V témže roce vyhrál dva závody Kontinentálního poháru. Vypadalo to na slibný začátek skokanské kariéry. Jenže ještě v roce 2007 měl jako předskokan na letech v Planici na mamutovi hrozivý pád. Foukl mu vítr, přetočil se a šel po hlavě na zem.
Když jeho tělo doklouzalo dolů, ve všech byla malá dušička. Nosítka a okamžitý převoz do nemocnice. „Vlastně jsem měl velké štěstí. Utrpěl jsem sice těžký otřes mozku, ale kromě odřenin jsem si zlomil jen nos,“ ohlíží se za karambolem v Planici Roglič.
Paradoxně tento den změnil mladému skokanovi život. Ze zranění se oklepal, zase se vrátil na můstky, ale už to nikdy nebyl Roglič jako dřív. „Pád měl na jeho další kariéru velký vliv. Tři roky tvrdě trénoval, měl skvělé testy, ale poráželi ho méně talentovaní skokané. Byl tam určitý blok,“ přiznává Rogličův bývalý trenér.
A přišel den D, kdy si Primož řekl: Ve skocích už nic velkého nedokážu. Nevyhraju olympiádu, nebudu mistr světa. „Najednou jsem neměl motivaci. Věděl jsem, že je čas na změnu,“ prozradil.
„On chce být vždycky nejlepší, vyhrávat. A tady neviděl šanci,“ říká Rogličova partnerka Lora Klincová a matka jejich syna, který dostal jméno Lev.
První závod jel v botaskách na půjčeném kole
Co dál? Budu profesionální cyklista! Dost troufalá slova od kluka, který v 21 letech ani neměl kolo a nejezdil na něm. Jako první si zkusil jeden kopcovitý amatérský závod nedaleko domova. „Půjčil jsem si kolo s rovnými řídítky, helmu, dokonce i dres. Jel jsem v botaskách a asi to byl hodně legrační obrázek,“ vzpomíná s úsměvem Primož.
Ale tímhle závodem jeho cyklistická kariéra odstartovala. Pak zkusil duatlony. „Běhal jsem slušně, ale na kole s rovnými řídítky jsem ztrácel, až mě to vytáčelo…“
Věděl, že musí mít pořádné silniční kolo. „Přišel za mnou jeho táta a říká mi: Primož prodal motorku, potřebuje kolo. Musíš nám poradit. Tak jsme ho dojeli koupit,“ prozrazuje rodinný známý.
Roglič se pro závody nadchl, ale měl problém – aby mohl cyklistiku dělat na vyšší úrovni, potřeboval tým. „Neměl jsem tušení, jak vrcholová cyklistika funguje, nevěděl jsem nic o taktice. Tak jsem sedl k počítači a začal na internetu hledat slovinské týmy,“ říká.
Kolik ročně najedeš? Mám tři tisíce. Za celý život…
Napsal email do týmu KK Radenska: „Jsem Primož Roglič, jak se můžu stát vaším členem?“
Obě strany se sešly a na začátku se odehrál zhruba tento rozhovor:
Kolik toho najedeš?
Asi tři tisíce kilometrů.
To není moc za rok…
Já to mám najeto za celý život…
Přesto šanci dostal. V roce 2013 odstartovala jeho profesionální kariéra v týmu, který se přejmenoval na KK Adria Mobil. Dokázal být 15. v domácím etapáku Kolem Slovinska, třetí skončil v soutěži o nejlepšího vrchaře. Učil se, jak funguje velká cyklistika. Ale žák to byl hodně dobrý.
Motor z Ferrari
Další rok už slavil v horské etapě Kolem Ázerbájdžánu první vítězství a další triumfy na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 2015 už zářil naplno. Vyhrál Kolem Slovinska, Kolem Ázerbájdžánu a cyklistický svět už dobře věděl, že ve Slovinsku je jeden excelentní vrchař. Bylo jasné, že mu Adria bude malá.
„Někdy začátkem roku 2015 mi volal kamarád ze Slovinska a říká: Máme tu bývalého skokana na lyžích, který dokáže jezdit na kole jako nikdo jiný. Moc jsem si od toho nesliboval,“ vzpomíná sportovní ředitel dnešní stáje Jumbo-Visma Franz Maasen.
„Sledovali jsme ho, ale neměli jsme na dalšího závodníka peníze. Jeho výsledky v dresu Adrie byly fantastické. Probrali jsme to s kolegy a rozhodli jsme se, že ho pozveme do Holandska na testy. No a viděli jsme, že má v sobě motor z Ferrari. V tu chvíli nám bylo jasné, že ho musíme mít,“ prozrazuje Maasen.
Raketový progres
A tak v roce 2016 odstartovala Rogličova velká kariéra v profesionální cyklistice. S tím, že se bude hlavně učit.
„Poslali jsme ho na Giro. Hned v prologu prohrál jen o pár setin s Dumoulinem a skončil druhý. My přitom pořádně nevěděli, jestli bude schopen jezdit dobře časovky. Byl to šok pro nás i pro něj,“ vzpomíná sportovní ředitel nizozemské stáje. „Bylo jasné, že tu máme něco ojedinělého. Během dvou let zaznamenal takový progres, jaký někteří závodníci neudělají za deset let,“ říká Maasen.
Když se před začátkem sezóny 2018 ptali tvůrci nizozemského dokumentu o Rogličovi přímo slovinského závodníka, kde může být jeho vrchol, odpověděl: „Sám nevím, ale bude to určitě něco hodně velkého…“
„Já myslím, že jednou vyhraje Grand Tour,“ řekla tehdy jeho partnerka.
V roce 2019 ji vyhrál, španělskou Vueltu, a doma ho vítali jako národního hrdinu. Teď měl našlápnuto tenhle úspěch přebít na Tour de France 2020. Sice to nakonec nevyšlo podle představ, ale rychle se dokázal oklepat a dnes už asi bude brát druhé místo jako úspěch. Týden po Tour skončil šestý na mistrovství světa a o týden později vyhrál nejstarší klasiku světa, Lutych-Bastogne-Lutych.
Borec, který na pódiu občas předvádí telemark, aby lidi věděli, že tenhle kluk ještě před devíti lety skákal na lyžích a neměl svoje kolo.
Rogla, jak mu všichni říkají, je fenomén, který ve světě cyklistiky nemá obdoby. A určitě ještě zdaleka neřekl poslední slovo.
