Místo května říjen. Místo Budapešti sicilské Monreale. A místo velkého národního svátku spíš velká obava, zda se pod diktátem covidu-19 bude moct cyklistické Giro d´Italia odjet v celé své plánované podobě. Plný otázek je 103. ročník závodu o růžový dres. Odpovědi má přinést 3495 kilometrů, co povedou z jihu až na sever, kde se 25. října v Milánu dozvíme jméno nového vládce, nástupce loňského šampiona z Ekvádoru Richarda Carapaze.
Sagan a jeho vítězné soužení
Bude zcela jistě hvězdou z nejjasnějších, které budou po tři týdny v pelotonu italské Grand Tour zářit. On sám sice tvrdil, že před koncem kariéry chce aspoň jednou objet i Giro. Vždyť Tour už má za sebou devětkrát a španělskou Vueltu čtyřikrát. Ale motivace Petera Sagana pro start v Corsa Rosa bude jinde a pořadatele nejspíš stálo nemálo peněz ho k účasti „přemluvit“.
Snad nekoupili zajíce v pytli. Slovenský svalovec po restartu sezony právě neexceluje. Jeho bezzubost v honbě za osmým zeleným dresem z Tour de France byla až příliš hmatatelná. Kde jsou jeho rychlé nohy z let předešlých? Vlastně naposledy svůj někdejší věhlas Sagan připomněl před více než rokem a skoro sedmi desítkami závodních dnů. Tehdy mu patřila 5. etapa loňské Tour de France. A to – i když započteme dlouhou závodní výluku během letošního jara – je pro majitele 113 profesionálních triumfů a nejlépe placenou celebritu pelotonu zoufale dlouhá doba.
Možná vůbec největším soupeřem mu nejsou všichni ti nažhavení mladí spurteři, co si potřebují na slovenské legendě něco dokazovat. Nejvíc rodáka ze Žiliny totiž dusí velké očekávání. Jeho nejvyšším cílem v Itálii tak musí být alespoň jedno etapové radování, protože jinak jeho lesk znovu povadne.
A on sám si bude rvát vlasy, když kvůli Giru obětoval souběžně konané klasiky, na které má přeci jen silnější know-how. Proti němu však bude v Itálii stát elita sprinterů od Vivianiho přes Démarea po Gaviriu. Teoreticky by Saganovi mohlo sedět deset z 21 etap letošního Gira. Ale to by na start musel přijet ten někdejší Petr Veliký, nikoliv Petr utrápený.
Kdy napadne sníh?
Po této provokativní otázce se možná milovníci cyklistiky, toho typicky letního sportu provozovaného v dresech s krátkým rukávem, otřesou. Jenomže ten dotaz je zcela legitimní. Dost možná jste taky nedávno skrze sociální sítě narazili na fotografii kopce Passo dello Stelvio, jehož vrcholek zasypal sníh, u které stálo varování: Giro má právě tady za tři týdny finišovat, čvacht čvacht.
Smutnou realitou hor na severu Itálie je, že počasí v nich je nepředvídatelné v květnu stejně jako v počínajícím podzimu. Loni Giro přišlo o etapu přes další z dolomitských velikánů Gavii, protože na vrších stále ležely závěje. A určitě je v živé paměti kontroverzní atak Kolumbijce Quintany ze zasněženého Stelvia v roce 2014, po němž se oblékl do růžového trikotu lídra, který už pak nepustil.
Letos by se situace mohla opakovat, jen to bohužel asi nebude jediné místo, kde by příroda mohla zvítězit nad cyklistikou. Stelvio bude letos nejvyšší (2758 m), ale Colle dell’Agnello je jen o 14 metrů nižší a ještě i sedlo francouzského Izoardu leží nad hranicí 2000 metrů (2360 m).
Jak trefit formu?
Dva měsíce obnovené sezony po koronavirové pauze už stihly v úplné nahotě ukázat, kdo se jak vypořádal se závodní výlukou. Jedněm taková pauza prospěla a najednou jim patří svět, jiné tyhle bezprecedentní události dost překvapily. Už Tour de France ukázala, že někdejší pořádky neplatí.
Egan Bernal, který měl obhájit žlutý dres, padl už v polovině závodu. A jeho tým, který každý rok od svého vzniku urval aspoň jednu vítěznou Grand Tour a byl vždy tak dominantní, najednou našel přemožitele. Jak se toto projeví na Giru, v říjnu a tedy v době, kdy ve standardních letech už závodníkům dochází dech a těší se na dovolenou? Pořád ale půjde jen o druhý závodní měsíc. A je stále celá řada těch, co chtějí a potřebují něco dokázat sobě, nebo svým týmům.
Na prvním místě asi Geraint Thomas, jehož celkem nepochopitelně vedení formace Ineos opomnělo při sestavování osmičky pro Tour de France. A dost možná proto závod pro Brity dopadl tak tristně. Po zranění, které ho rovněž připravilo o výlet do Francie, se vrací Steven Kruijswijk, Simon Yates, který před dvěma lety vyhrál 3 etapy a 13 vévodil pořadí, bude dalším z favoritů, stejně tak Jakob Fuglsang, Rafal Majka nebo Vincenzo Nibali
Poslední kousnutí Žraloka?
Právě posledně jmenovaný Ital, který už dvakrát našel recept na vítězství ve své domovské Grand Tour, bude největší domácí nadějí, ačkoliv jeho výsledky v obnovené sezoně zatím kulhají. Žralokovi z Messiny, jak zní Nibaliho přezdívka, je už 35 let, ale jeho devízou je schopnost načasovat top formu na třetí a zpravidla rozhodující týden těchto cyklistických maratonů.
Bohužel první velký test, který může dost jasně vyprofilovat podobu výsledkové listiny v Milánu, přijde hned ve 3. etapě při výjezdu na Etnu. A propadák na svazích vulkánu může znamenat Nibaliho arrivederci. S ohledem na už zmíněný věk mu budou šance na celkové prvenství v Grand Tours ubývat a letošní Giro je dost možná tou poslední.
I tři Češi: Černý, Andrle a Rak
Ta první je na programu hned první den a měří 15 kilometrů. Druhá povede ve 14. etapě z Conegliana do Valdobbiadene a je dlouhá 34 kilometrů. Třetí a poslední časovka tohoto Gira (15,7 km) může ještě poslední den závodu promíchat konečné pořadí 103. ročníku závodu, které se ale Josefa Černého coby jediného českého závodníka v poli s velkou pravděpodobností týkat nebude.
Co ale objektem jeho zájmu bude zcela jistě, jsou právě ty tři dny, ve nichž může úřadující mistr republiky demonstrovat, proč má na sobě trojbarevný dres. A že jeho časovkářská forma je slibná, ukázala 22,5 kilometru dlouhá časovka ve francouzském etapovém závodě Tour Poitou-Charentes. Podobný výsledek na silnicích Gira by byl taky silným argumentem při hledání nového angažmá, protože to stávající v zanikající stáji CCC bude s koncem roku minulostí.
A jestliže byla řeč o Češích, pak se kolem závodu budou motat ještě dva. René Andrle, sportovní ředitel stáje Israel Start-Up Nation, a po jeho boku ještě olomoucký masér Tomáš Rak.
