Už asi nikdo si neumí představit cíl Tour de France jinde než na Champs-Élysées, nejkrásnějším bulváru světa, který pro Ludvíka XIV. stvořil architekt Le Vau. A stejně nemyslitelné je, aby dojezd na tamních kostkách nepatřil nejrychlejším mužům pelotonu, novodobým králům slunce. Dnes za soumraku skončí v srdci Paříže 107. ročník závodu o žlutý dres.
Závodit tady je droga, říkají sprinteři a tolik touží po svatém grálu s nápisem Champs-Élysées, dost možná nejcennější spurterské trofeji. Závodníci, když vidí Arc de Triomphe, symbol Napoleonova vítězství u Slavkova, představují si to své.
Tři týdny bolesti jsou rázem zapomenuty, ještě jednou a naposledy se jede fofrem, protože už není na co se šetřit. Další den už nehrozí žádné hory, žádné kilometry, jen letadlo domů.
Slavil zde i Ján Svorada
Od roku 1975, kdy se na Elysejská pole dojíždělo prvně, se tu konal jeden prolog (2003) a časovka (1989), došlo na čtyři zdařilé úniky (1977, 1979, 1994 a 2005) a 39 spurtů pelotonu. V roce 2001 tu s rozpřaženýma rukama oslavoval Ján Svorada, který zaskočil peloton dlouhým nástupem.
První opravdový spurter byl Charles Pélissier, který na Tour de France 1930 získal osm etap, což je dodnes rekord vyrovnaný jen božským Merckxem o čtyři dekády později a jeho krajanem Maertensem.
V 80. letech se z pelotonu vydělila skupina mužů, kteří vítězství hledali právě skrze hromadné spurty. Bontempi, Van Poppel, Cipollini, rekordman mezi sprintery v počtu vítězství na Grand Tours a muž, který k dokonalosti dovedl sehranost svého vláčku.
Cavendish? Brit obdivovaný Francouzi
Po něm následovala novodobá generace, z níž nejvíc čněl britský bouřlivák Mark Cavendish, jehož francouzský sportovní deník L´Équipe vyhlásil nejlepším sprinterem historie Tour de France. Chápete? Brit obdivován Francouzi!
Ale jedno – ať se cyklistika vyvinula rychlostně nebo třeba i materiálově – však zůstává za celou dobu od pionýra Pélissiera po dnes zeleného Bennetta neměnné: Kdo je první na cílové čáře, je vítěz. Jak banální, že?
Jenomže úspěšný spurt je alchymie, pečlivě uspořádaná a trénovaná choreografie, která ale stejně při pohledu zvenčí dává pocit chaosu. Zvlášť když si domyslíme, že tihle chrti se stíhají ve spurtu ještě pošťuchovat lokty a k cílové pásce valí třeba osmdesátkou, jako se to stalo letos v Polsku (a pro Nizozemce Jakobsena to tam neskončilo zrovna valně).
Stará atletická pravda říká, že ten, kdo je první v cíli stovky, není tím nejrychlejším, ale tím, který nejméně zpomalil, a na kole to je stejné. Ale ani nadlidské watty nemusejí garantovat prvenství, protože vyhrává ten nejchytřejší.
Rozsvítí 107 žárovek
A propos – výkon. Zkuste si spočítat, kolik by spurter při maximálním výkonu přes 1600 wattů rozsvítil úsporných 15wattových žárovek. 107! Jestliže průměrný dům jich provozuje 30, mohl by takový spurter ozářit zhruba tři domácnosti. Byť možná jen na deset sekund.
Přestože ve spurtu jde zpravidla o posledních 200 metrů, kde „začínají svítit žárovky“, celá tahle show startuje zhruba 30 kilometrů od cíle. Tam se začíná tým formovat pro svého spurtera, který naposled zhltne kofeinový gel, protože pak už je radno držet ruce jen na řídítkách.
Když zbývá dvacítka do cíle, je to boj o udržení pozice. Nikdo nechce tahat, protože je moc daleko, ale současně chce každý být vpředu. Po nájezdu do města, kde zpravidla etapa končí, přichází opravdová nervozita, protože vedle pozičního boje je tu taky boj s kulisami: kruhové objezdy, zatáčky, zúžení. Ideální je, když se spurterův tým usadí v čele a nepustí před sebe jiné.
Na dvoustovce pak začíná poslední kus práce, kdy se před spurterem otevře propast dělící ho od vítězství, nebo prohry. Hlava dolů, oči i vzadu, a pak v kočičím hřbetu správně načasovat hození kola.
Večer kolem sedmé bude tohle divadlo zase k vidění. Bitva na Elysejských polích neboli malé mistrovství světa spurterů letos uvede svoji 45. reprízu.