Možná letos scházejí ty nejslavnější. Vrcholy Tourmalet, Galibier nebo Alpe d’Huez pořadatelé Tour de France z jejího 107. ročníku vynechali. Ale kopce, co na trase mezi Nice a Paříží stojí, činí z této Grande Boucle velmi vrchařský ročník. A jak ukázaly minulé dva týdny v Pyrenejích nebo Centrálním masivu, taky velmi rychlý ročník.
V kopcích se favorité žlutého dresu snaží zuby nehty udržet vlaku Jumbo-Visma, aby jejich naděje žila. Na rovinách zase zuří bitva o zelený dres mezi Saganovou Borou a Quick-Stepem. Po třech měsících závodní výluky způsobené pandemií nejsou zkrátka na Tour de France dny, kdy by se odpočívalo.
Za hodinu 51 kilometrů?
Podle výstupů z osobních měřičů samotných závodníků se letos jede opravdu rychle. V 6. etapě s větrem do zad ujel peloton za prvního hodinu přes 51 kilometrů. A obhájce vítězství Egan Bernal, který už je ale po kolapsu v 15. etapě mimo hru, ještě po 13. dějství vyprávěl: „Díval jsem se na svá čísla a předvedl jsem skoro životní maximum. Ostatní přesto byli lepší.“ Tehdy Kolumbijec ztratil dalších 38 sekund na suverénního Slovince Rogliče.
A nebyl to jediný letecký den Tour de France 2020. Taky historické časy výjezdů na Col de Marie Blanque, Col de Peyresourde nebo i na Grand Colombier byly všechny do jednoho překonány.
Slovinská kometa Pogačar vyletěl na vrchol pyrenejského Peyresourdu do 1569 metrů za 24:35 minuty, zatímco Španěl Landa a Australan Porte se na horu dostali za 25:12 minuty a Kolumbijec Quintana s Rogličem jeli o 10 sekund pomaleji. Tihle dva byli z výsledku rozladění, protože ztratili sice malinko, ale pořád ztratili.
Přesto byl i jejich výkon fantastický. Minimálně z historického hlediska, protože vyrovnali předchozí rekordní výkon na tomto kopci, který držel od roku 2003 Vinokurov s Mayem. Armstrong s Ullrichem, dva největší rivalové ročníku, tehdy pyrenejskou překážku zdolali za 26:15 minut.
Útoky z velké dálky? Zapomeňte
Srovnávat jména a časy a vytrhávat je z kontextu by s ohledem na to, čím si cyklistika taky prošla, mohlo nejednoho vést k pochybnostem. Ale i pokud by některý ze 176 účastníků závodu překročil hranice povoleného, jen velmi nepravděpodobně by dosahoval úrovně těch, kteří letošní rekordy stanovují.
Pro jejich opodstatněný obdiv a víru v proveditelnost rekordních jízd naopak hovoří řada důvodů. Za prvé je tu taktika. Tadej Pogačar byl letos při šplhání na Grand Colombier o takřka dvě minuty rychlejší než Thibaut Pinot.
Francouz loni při Tour de l’Ain útočil 11 kilometrů pod vrcholem. Zato Slovinec se pohodlně svezl ve vláčku konkurenčního týmu Jumbo-Visma a jen pod vrcholem přesprintoval jeho „mašinfíru“ Rogliče. A spolu s rekordem získal i druhé vítězství na letošní Tour.
Vývoj novodobé cyklistiky zkrátka dospěl do stádia, kdy závodníci jen neradi atakují z velké dálky, protože mají strach z fyzického výbuchu. To v letech dávno minulých nebývalo neobvyklé, že adept etapového vavřínu vyrazil třeba hned od úpatí hory.
Bezchybní domestici
A jsou tu další důvody pro rekordní jízdy. Vedle těch zjevných, jako je progres v tréninkovém procesu, nutrici a taky kvalitě vybavení, je dalším plusem oproti době před dvěma dekádami bezchybná práce domestiků alias pomocníků, kteří diktují v kopcích tempo a jejichž úroveň je rok od roku výš.
Možným dalším faktorem, který by se na historických zápisech mohl podílet, je to, že rekordní kopce spadaly letos do relativně krátkých etap a navíc se odehrávaly za vhodných klimatických podmínek.
Tak třeba už zmiňovanému stoupání Marie Blanque předcházel jen jeden kopec třetí a tedy nejnižší kategorie, zatímco při výjezdu na Peyresourde lehce foukalo do zad. Taky kvalita silnic nahrává obdivuhodným výkonům, protože je úplně jinde než kdysi, a tak je valivý odpor pneumatik o něco nižší.
Srovnávat časy může být zábava, ale ve skutečnosti je to vlastně nemožné a nesmyslné. Nicméně v situaci, kdy už takřka na dohled Paříže zaostává Pogačar za Rogličem v boji o žlutý dres o nicotných 57 sekund, je víc než pravděpodobné, že další rekordy mohou ještě padat.
