„Stal se z tebe maloměšťák, který ztratil lásku ke kolu a marní obrovský talent,“ vyčítá nesmlouvavý ředitel Tour de France Henri Desgrange tomu obtloustlému muži, co stojí na startu ročníku 1919. Je prvním poválečným a Philippe Thys, před světovým konfliktem dvakrát v Grande Boucle vítězný, je toho roku vážně z formy. Odstoupí s obří ztrátou hned po první etapě, ale nemá to být jeho poslední slovo.
Když Philippe Thys vítězí poprvé, dopomůžou mu k tomu v roce 1913 trable soupeřů. Francouz Eugène Christophe načíná svoje životní prokletí a poprvé zlomí přední vidlici svého bicyklu, kterou pak sám coby zručný zámečník dokáže opravit.
To Belgičan Marcel Buysse, který zlomí řídítka, svůj stroj spravit nesvede a 16 kilometrů do Nice musí po svých, přesto ještě zvládne závod zakončit na třetím místě, ovšem tři a půl hodiny za vítězným Thysem.
I ten má nakonec potíže, když v předposledním dějství do Dunkerque upadne tak tvrdě, že o sobě na chvíli neví. Jedině s pomocí spolujezdců z týmu Peugeot se znovu posadí na kolo. A právě za jejich pomoc při opravě kola je penalizován deseti trestnými minutami. Jeho náskok před Garrigouem se tím ztenčí na necelých devět minut, ale už ho udrží.
O rok později startuje Tour 28. června ve tři hodiny ráno v pařížském Saint Cloud. Chybí jen pár hodin do atentátu na následníka habsburského trůnu, arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu, který spustí celosvětový konflikt.
Philippe Thys ovládne patnáct etap
Thys má taky nabito ostrými, v den atentátu získá úvodní etapu Tour 1914 v Le Havru, a pak i následujících čtrnáct. Po 29 dnech, protože po každé etapě následoval volný den, a po 5380 kilometrech je podruhé vynášen do nebe. To však ještě netuší, že si bude muset dát na Tour pětiletou pauzu. A že se někteří z jeho soupeřů, oběti válečného běsnění, už na start nevrátí.
Thys však ano, vidí rozbombardovanou zemi a jeho někdejší forma je rovněž děravá a v troskách. Bude to nejpomalejší ročník v historii, který dokončí i nejméně cyklistů, pouhých deset. Belgičan jakožto občan ve válce neutrální země sice závodil i v jejím průběhu a dokázal vyhrávat i velké klasiky, přesto mu to nepomohlo, až se dočká kritiky od pana ředitele. Jeho odpověď? Absolutní soustředění na comeback v roce 1920.
Přes zimu trénuje jako pominutý, ale v březnu si v závodě Milán − Sanremo poláme klíční kost. Navzdory tomu se objeví na startu Tour de France perfektně připravený. Ostatně jako celá ekipa z pralinkového království.
Pélissier penalizován za zahození galusky do příkopu
Na startu stojí 113 mužů a závodníci se dělí na dvě kategorie: 1ère classe neboli profesionálové a 2ème classe – amatéři. Čeká je 15 etap po obvodu Francie se startem i cílem v Paříži.
Počasí je ten rok extrémně horké a už po čtyřech etapách 65 mužů svoji snahu vzdá. Francouzští favorité patří k těm, co mizí dřív, než se čekalo: Jean Alavoine už ve 2. etapě, Eugène Christophe v té sedmé, protože ho bolí záda. Francis Pélissier vzdá ve třetím dějství, zatímco jeho bratr Henri je ovládne. A pak ještě i to čtvrté. On je nyní hlavní hrozbou pro Thyse, lídra pořadí.
V 5. etapě ale Pélissiera penalizují dvouminutovým trestem za to, že v rozporu s pravidly odhodil do příkopu prázdnou galusku. „To myslíte vážně?“ čertí se a okamžitě ze závodu odstoupí. Ředitel Tour Henri Desgrange na to reaguje odsudkem: „Tento závodník není k sobě dost tvrdý a nikdy Tour de France nevyhraje.“ Tři roky poté ho Pélissier přesvědčí o opaku.
Ale teď žlutý dres patří jinému muži, ačkoliv si na něj musí počkat. Ten posvátný trikot pro nejlepšího muže pelotonu je sice zaveden o rok dříve, ale v prvních osmi etapách se neuděluje. Až po po té deváté ho jednička pořadí Thys oblékne.
Belgičan prvním trojnásobným vítězem
Horko si bere svou daň, vyčerpaní cyklisté odmítají závodit naplno a Desgrange je tak rozladěný chabou závodní aktivitou účastníků, že se přemýšlí o zastavení Tour po její desáté etapě. Je svědkem dosud nejnudnějšího ročníku svého klání. A zvlášť když Belgičané získají 12 z 15 etap a prvních osm mužů v konečném hodnocení má stejnou národnost – belgickou.
Thys je z nich nejsilnější. Probije se do každého z úniků, v každé z etap skončí nejhůře pátý, sedmkrát je druhý, navrch získá čtyři etapové vavříny a vyhraje o 57 minut. Triumfálně je v pařížském Parku princů vítán publikem, které se po příjezdu vítěze nahrne na plochu stadionu, takže někteří z opozdilců se musejí do cíle prodírat pěšky.
Thys je prvním trojnásobným vítězem Tour de France. „Nebýt války,“ obrátí nakonec Desgrange svůj kritický tón v pochvalu, „tenhle skvělý cyklista z Anderlechtu by nevyhrál tři, ale pět, možná šest Tour.“
Thysův rekord tří vítězství vydrží až do roku 1955, kdy jej vyrovná Louison Bobet a překoná ho až v roce 1963 čtvrtým vítězstvím Jacques Anquetil.
