S humorem jde všechno líp a věřte tomu, že při setkání s Lucií Čihulovou, která je patronkou týmu We Love Cycling pro nadcházející ročník Handy Cyklomaratonu, se nasmějete hodně. A vlastně si v přívalu pozitivní energie ani možná nestačíte všimnout, že se drobná bojovnice už skoro rok vyrovnává s vážným úrazem páteře.
Luciin život otočil doslova vzhůru nohama jeden jediný krok minulý rok v srpnu, kdy s přáteli odjela na pár dní na Jadran. Majitelka eventové agentury, jejíž vášní byla jóga, golf a poznávání světa, se po nešťastném pádu prakticky během okamžiku ocitla na vozíku, přestože její mícha zůstala neporušená. Náraz ale způsobil ochrnující šok, na jehož odstranění pracuje Lucie usilovně dodnes.
Jak k vašemu úrazu s vážnými následky došlo?
Odjeli jsme s přáteli na prodloužený víkend na jachtu do Chorvatska. Jednoho rána jsem scházela z horní paluby, uklouzla na prvním schodu a spadla zády na ten úplně poslední. Možná to nebyla ani tak velká rána, ale lékaři mi později říkali, že jak jsem hubená, tak šla rána přímo na dvanáctý hrudní obratel a roztříštila jej. To utlačilo míchu a následek je vlastně stejný, jako kdybych měla míchu poškozenou. Dá se s tím ale nějakým způsobem pracovat.
Co následovalo?
Okamžitý transport vrtulníkem do nemocnice ve Splitu, kde jsem strávila pět dní a poté jsem byla převezena letecky do Prahy. Ještě v Chorvatsku mě operovali, doktor mi vysvětlil, že musí uvolnit tlak na míchu, jinak mohou být následky daleko horší. Navíc mi páteř sešroubovali. Později mi v Motole šrouby vyměnili a obratel nahradili titanovým. To byla výhoda, že jsem mohla hned druhý den po operaci sedět.
Vnímala jste hned vážnost situace?
Při většině úrazů, při nichž dojde k poškození míchy, lidé upadnou do bezvědomí. Já jsem zůstala při vědomí a v šoku jsem zjišťovala, že necítím nohy, nemohu je pokrčit. Jako by se tak zvláštně natáhly. K tomu přišla šílená bolest. Na druhou stranu bylo dobře, že jsem zůstala při vědomí, protože mě ostatní na lodi chtěli někam odnést. Naštěstí jsem jim to rozmluvila, protože by následky mohly být ještě horší. Říkám to teď všude – když se něco takového stane, nemanipulujte se zraněným, zavolejte záchranku a počkejte na pokyny.
Stanovili lékaři v Chorvatsku nějakou prognózu vývoje vašeho úrazu?
Chorvatští lékaři byli hodně optimističtí, říkali, že následky dekomprese mohou odeznít během tří týdnů až tří měsíců, podle stavu pacienta. A že do roka budu zase běhat. Posléze jsem volala panu profesorovi Štulíkovi do Motola, který se mě ochotně ujal, a hned říkal, že bude potřeba další operace. Potvrdilo se, že mícha poškozená nebyla, problém ale je, že obratel H12 je na konci míchy a jsou tam míšní nervy, které byly nárazem hodně utlačené. A návrat k hybnosti je dost dlouhý. Vrací se, ale říká se, že nerv dorůstá jeden milimetr za měsíc.
Uklidnily vás bezprostředně po úrazu optimistické prognózy?
Trochu ano, ale nebyla jsem v klidu, dokud jsem nebyla v Motole. A tam optimistické předpovědi trochu mírnili. Navíc se můj stav nijak rapidně nezlepšoval.
Jak jste během roku od úrazu pokročila s rehabilitací? Kdy jste s ní vlastně mohla začít?
Za tři týdny od první operace. Měsíc a půl jsem rehabilitovala na spinální jednotce v Motole a v říjnu jsem odjela do Kladrub, kde jsem byla do února. A ty pokroky… Popravdě řečeno, zlepšovalo se to, ale největší pokroky cítím až teď, když jsem doma. Přitom se ukázalo, jak složitá je situace v následné péči pro pacienty mého typu. Bylo nesmírně těžké sehnat volné místo, přitom v takové situaci hrajete o čas a rozhodující je intenzita rehabilitace v prvním roce po úrazu. Tohle vnímám jako velmi negativní jev v českém zdravotnictví, které je jinak na velmi vysoké úrovni. Ale tento sektor výrazně pokulhává a kdo nemá peníze, ten má smůlu. Protože oficiálně předepsaná jedna hodina rehabilitace týdně vás nespasí. Nakonec jsem naštěstí objevila neurorehabilitační kliniku Axon v pražských Nuslích, kam docházím třikrát týdně na čtyři hodiny.
A vaše prognóza se v uplynulých měsících posunula?
V Axonu jsou pozitivní. Navíc už jsem potkala lidi se stejnou diagnózou, kterým lékaři řekli, že už chodit nebudou, oni se vydali vlastní cestou a dnes chodí.
Přemýšlela jste o tom, jak velké štěstí jste měla?
Bylo to štěstí v neštěstí. Mohla jsem spadnout na krk a nemusela bych hýbat ani hlavou. Beru to tak, že se všechno děje z nějakého důvodu. A mně ve finále úraz dost dal. Člověk si uvědomí spoustu věcí. Já to vnímám jako cestu, během níž mám šanci, že budu znovu chodit. Ale není to jen životní etapa, je to na celý život. A člověk se s tím musí naučit žít.
Váš život před úrazem hodně vyplňoval vedle práce sport, vášnivě jste cvičila jógu, hrála golf. Co pro vás představovala cyklistika?
Musím přiznat, že jsem na kole prakticky nejezdila. Když mě ale oslovili z Handy Cyklomaratonu, jestli to nechci zkusit jako patronka týmu, tak jsem bez rozmýšlení řekla, že do toho jdu.
Máte zkušenosti s handbikem?
Ještě jsem na něm nikdy nejela, takže to bude ostrá premiéra se vším všudy. Měla bych ale upřesnit, že nepojedu celý závod, jen malou část. S týmem We Love Cycling, který závod jede, aby podpořil osoby s hendikepem, ale budu po celou dobu. Jako ambasadorka nadačního fondu kliniky Axon cítím stejně jako ostatní členové týmu, že hlavní je podporovat se navzájem a díky tomu se dá překonat kdejaká překážka.
