Rok Ondřeje Cinka! Devětadvacetiletý rodák z Rokycan získal během čtrnácti dnů dva mistrovské tituly a dvakrát si poslechl českou hymnu na počest triumfu při národním šampionátu. Nejprve závodník týmu Kross racing dominoval v polovině července cross country v Peci pod Sněžkou, během minulého víkendu pak senzačně ovládl i mistrovství Škoda Auto v maratonu na Dolní Moravě.
„Čekal jsem, že po čtyřech hodinách odpadnu,“ přiznával s odstupem nový šampion po prvním maratonském titulu, když jako třetí muž v historii dokázal v jediném roce získat mistrovský trikot z olympijského cross country i maratonu.
Už jste si naplno uvědomil, jak výjimečného zápisu do historie jste triumfem v obou disciplínách během jediné sezony dosáhl?
Jsem neskutečně nadšený. Dva mistrovské tituly během čtrnácti dnů, to je neuvěřitelná bilance, s níž jsem nepočítal.
Vážně jste ani v koutku duše nedoufal po prvenství v cross country ve zlatý triumf na mistrovství republiky v maratonu?
Pro mě byla výhoda, že jsem nebyl pod žádným tlakem. Jel jsem mistrák na Dolní Moravu prostě zkusit. Vrchol jsem měl při cross country v Peci pod Sněžkou, kde jsem získal titul a byl jsem v pohodě. Většina ostatních kluků se chystala speciálně na maraton a šlo pro ně o vrchol první části sezony. Vždyť já si ve srovnání s ostatními nejel trasu ani prohlédnout.
Závod byl dlouhý sto třináct kilometrů, musel jste překonat 3912 výškových metrů. Jak jste jako specialista na cross country takovou porci vstřebal?
Nic náročnějšího jsem nikdy neabsolvoval. Nikdy! Minulý rok jsem jel mistrovství světa v maratonu ve Švýcarsku, ale zdaleka nešlo o tak náročný podnik jako na Dolní Moravě. Z hlediska terénu i délky závodu šlo prostě o skutečný extrém. Na druhou stranu se mi trasa zamlouvala, byla hodně biková. Ale asi mohl být závod o hodinu kratší.
Lze přirovnat dobu prožitou v sedle kola s ohledem na výškové metry třeba k některé z etap v období, kdy jste byl součástí silničního pelotonu?
Ne. Samozřejmě jsme jeli etapy přes 200 kilometrů při Tour de France nebo Kolem Švýcarska, ale rychlost na silnici je jiná. Většinou jsme byli do pěti hodin v cíli, ale tady byly těžké, prudké a dlouhé kopce.
Je horší dlouhá doba v sedle nebo extrémní převýšení, které jste museli zvládnout?
Je potřeba se připravit v hlavě. Bylo to náročné hlavně z psychického hlediska. Měli jsme v nohách skoro pět hodin a teprve začal nejtěžší sjezd. Všichni jsme tam sotva drželi řídítka. Neměl jsem žádnou energii, riziko pádu bylo obrovské. Hlavní bylo neztratit koncentraci.
Paradoxně právě v daný okamžik jste závod rozhodl.
Těsně před sjezdem bylo hodně technické stoupání. Mnoho kamenů a koření. Nešlo jen o čistý výkon, ale i techniku. Chtělo si to pohrát s kolem. Najížděl jsem do kopce z třetí pozice, na první příčce jel Kristian Hynek, za ním Martin Stošek. Udělali mezi sebou mezeru a já nevěděl, jestli na mě něco nezkouší. Proto jsem objel Stoška a dojel si Kristiana. Zjistil jsem, že se mi jede dobře. Tak jsem hned šel na první místo. Byl jsem překvapený, kde v sobě beru energii. Čekal jsem úplně jiný průběh.
S jakou taktikou jste do mimořádně těžkého závodu vstupoval?
Základ taktiky vlastně tvořilo jídlo. Já čekal, že po čtyřech hodinách odpadnu z boje o stupně vítězů. A tak jsem se hlavně koncentroval, abych měl síly dojet do cíle. Takže jsem první tři hodiny jedl hutné věci jako třeba toasty či rýžové caky připravené přítelkyní, v druhé polovině závodu jsem polknul čtyři nebo pět gelů. V tréninku jsem se zaměřoval na cross country, na porci více než stovky kilometrů s bezmála čtyřmi tisíci výškovými metry jsem se nepřipravoval. Tudíž jsem si říkal, že se zkusím udržet na špici nejdelší možnou dobu. A pokud vydržím až do vlastně posledního sjezdu v první skupině, tak zaútočím. Ten sjezd byl vážně strašně těžký. Takové nejsou ani ve světových pohárech při cross country. Byla to sekce jako ušitá pro mě.
A vyšlo to dokonale. Přesně podle vašeho scénáře.
V průběhu závodu to několikrát skutečně vypadalo, že odpadnu. V dlouhých kopcích, kde Kristian Hynek s Martinem Stoškem jeli vysoké tempo, jsem hodně trpěl a nejelo se mi dobře. Ale nějak jsem v těch kopcích dokázal zůstat v první skupině. Pomohl jsem jim v rovinatějších pasážích, v kopcích jsem je nechal diktovat tempo. Fakt jsem nečekal, že přejedu všechny vrcholy s nimi. Myslím, že se jim vymstilo přání získat první i druhé místo pro jejich tým. Pořád jsem čekal, že jeden odskočí, druhý mi zůstane za zády a nechá na mně, jestli budu schopný manko smazat, případně se za mnou poveze a ušetří síly pro finiš.
Přestože je sezona poznamenána pandemií koronaviru, pro vás nakonec nemá tak hořkou příchuť, protože ji budete mít spojenou s dvěma tuzemskými tituly.
Formu mám vážně skvělou. Za dva dny bych jel olympijský závod v Tokiu. Zdá se, že výkonnost byla skvěle načasována. Měl jsem velkou šanci splnit si medailový sen. Jsem v tom nejlepším věku. Proto mě mrzí, že je sezona ovlivněná koronavirem. Nedá se nic dělat. Budu muset utrpení a dril vydržet ještě rok.
