Poprvé končil v roce 2006, ale pak se nakrátko vrátil v sezoně 2008, kdy podepsal roční smlouvu v silničním týmu Amore e Vita a vyhrál etapu Tour de Beauce v Kanadě. Další comeback ohlásil na rok 2013 už zase jako biker, protože to vždy byla disciplína jeho srdce, a zvítězil na Roc d’Azur a Sea Otter Classic. Tři roky nazpět byl mistrem Francie v maratonu na horských kolech. Ale že si nedá říct, je tu návrat č. 3 – Monsieur nezdolný. Miguel Martinez.
Během koronavirové cyklistické výluky absolvoval legendární Francouz, jemuž se pro drobnou postavu říká Little Mig, až 100kilometrové jízdy po silnicích a rozvážel jídlo seniorům. A právě tehdy dostal ten nápad: Co kdybych se zase vrátil k závodění? Tentokrát pro změnu v silniční cyklistice?
Nejdřív měl jen umírněné ambice reflektující jeho věk a chtěl mířit na dostupné mety, na amatérské závody. Ale jednou profík, navždy profík. „A tak jsem zavolal do týmu Amore e Vita, protože ti byli jediní, kteří by mě i s tím, kolik mi je let, byli ochotni vzít,“ vysvětloval genezi dalšího návratu k cyklistice, které se zkrátka neumí a ani nechce vzdát.
Bronz z Atlanty, zlato ze Sydney
Celý tento příběh začal na červeném kole značky Lejeune, které dostal ve čtyřech letech od táty Mariana, nejlepšího vrchaře Tour de France 1978. S ním pak putoval po místních závodech, každý víkend v jiné vsi, každý víkend okruh kolem jiného kostela. A jednoho dne se kluk začal o to, co to vlastně táta dělá, zajímat.
Bylo mu jen dvacet, když na olympiádě v Atlantě 1996 získal na horských kolech bronz. Čtyři roky pak nemyslel na nic jiného než na vítězství. „Všechno pro kolo, reálný život pro mě vlastně neexistoval,“ říkal, jak prožil čtyři roky obětí a celibátu pro jediný den – 24. září 2000 v Sydney.
U protinožců připravili okruh, který neseděl nikomu jinému lépe, a zlato na Martinezově krku toho bylo důkazem. Mezi všemi proslovy v cíli pronesl i jedno přání: „Najít ženu, se kterou bych založil rodinu. Ale možná jsem toho žádal od Boha moc, protože už olympijské zlato byl dar.“
Jenomže sotva pár dnů na to potkal Laurence, svoji budoucí choť, letušku v letadle ze Sydney do Paříže. Ten rok se stal ještě i mistrem světa, ale konečně mu měl začít reálný život.
Exota si vybral tým Mapei
Že na biku vyhrál, co se dalo (však v kariéře sesbíral sedm stovek triumfů), usmyslel si v roce 2002, že jako táta se otestuje na silnici. „Exota“, který by týmu mohl přinést zviditelnění, si vybrala nejsilnější klasikářská formace světa Mapei. Vyhrál etapu na Vuelta Ciclista a Navarra, osmý byl v jednom dějství Tour de France, kde dojel pro konečné 44. místo, ale po této epizodě mu zůstala v ústech hořká pachuť.
„Protože na konci roku 2002 mi šéfové v Mapei řekli: Ubohý Migueli, sice ses na Tour připravoval naplno, ale protože jsi závodil na čistou vodu, nevyhrál jsi dvě etapy, které bys jinak mohl. To mě znechutilo. Ani jediné z mých vítězství jsem neukradl, za všemi byla bolest a trénink.“
Další rok strávil v dalším profesionálním celku Phonak, kde – protože jeho postava tomu nahrávala – se stal nejlepším vrchařem na Tour Méditerranéen. Jeho jedinou velkou klasikou byl Lutych-Bastogne-Lutych a po dvou spíše nevýrazných sezonách v silničním pelotonu se v roce 2004 rozhodl zakončit svou kariéru v MTB.
Půlroční smlouva bez platu: Vášeň je víc než peníze
Během svých odchodů a návratů startoval na velkých soutěžích, myslel si na hry v Riu a na domácím šampionátu v roce 2012 potrápil suveréna Absalona, ale bral stříbro. A nyní, po dvanácti letech, je tu další etapa, kdy znovu vyslyšel silniční vábení. Od 1. června bude do konce roku oblékat barvy italské profesionální stáje Amore e Vita.
„Pokud to zvládne Davide Rebellin,“ připomínal Martinez nesmrtelného Itala, který i v 48 letech dál válí a jeho kariéra trvá už od sezony 1992, „pokud to zvládnou další kluci, kterým je 44 nebo 45 let, proč bych nemohl i já? Rebellin i ve 44 letech dál vyhrával závody, ačkoliv nutno připomenout, že on na silnici vyrostl, zatímco já nikdy nebyl skvělý silničář. Ale mám pocit nedokončené práce a teď mám poslední šanci.“
Martinezův plán zní takto: vrátit se na vysokou úroveň coby sportovec, a kdyby to snad nešlo, kdyby nedokázal pomáhat lídrům stáje, protože on sám už se na něco takového necítí, pak se chce stát sportovním ředitelem celku.
„Potřebuju zůstat u profesionálního sportu, protože to je můj život. Je to vášeň. Dohodli jsme se na půlroční smlouvě, kterou ale lze prodloužit. Je bez nároku na plat, protože vášeň je víc než peníze.“
Opravdu tvrdě teď trénuje už dva měsíce, hltá kilometry, intenzity a pocity už se mu vracejí. „Jestli vydržím závodit několik dnů v kuse, to ještě netuším, ale přijal jsem tuto výzvu.“
Když dorazil na fyzické testy, řekli mu, že jeho tělo funguje jako u třicátníka. „Cítím se prostě čerstvý,“ opakuje malý Francouz a má velké plány. „Opravdu chci ukázat, že jsem na světě kvůli sportu. Jsem si celkem jistý, že mě to bude hodně bavit. Dostal jsem tu šanci, tak to chci zkusit. Bude to geniální.“
