Je uznávanou a ctěnou kapacitou v oboru. Jeho názory jsou žádané na světových fórech. Jan Pirk, český kardiochirurg a přednosta Kadiocentra Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, je však i vášnivým cyklistou. Vlastní mnoho silničních i horských kol, účastnil se cyklistického světového šampionátu lékařů a pravidelně startuje jako člen týmu We Love Cycling na vybraných domácích závodech. Jak se ke kolům dostal? A co byl v sedle kola pro dvaasedmdesátiletého rodáka z Prahy největší adrenalin?
S cyklistikou jste začal už jako dítě?
Když jsem byl malý, nebyly žádné mobily, počítače a podobné věci, tudíž jsem jezdil na kole. Vyrůstal jsem na chatě v Konojedech, kde je spousta lesů. Jezdili jsme s kamarády hlavně v terénu, takže jsme rodičům zlikvidovali jejich kola, která by dnes měla velkou cenu. Tatínek měl z první republiky kolo s přehazovačkou uloženou ve středovém torpédu. Mělo dřevěné blatníky, aby bylo lehké. To jsem všechno zničil.
A jak se kluk z lesů kolem Konojed dostane k závodní cyklistice?
Na konci devítiletky jsem měl samé jedničky, tak jsem dostal Favorita. Vyráběly se dva typy. Dražší měl čtyři kolečka a vpředu dvojpřevodník. Levnější, který jsem dostal, měl jeden převodník a tříkolečko. Stál 960 korun. Časem jsem si koupil dvojpřevodník, abych kolo vylepšil. A přihlásil se na cyklistické kritérium na Smíchově, což byl Memoriál Evžena Cihláře. To byl první závod, jehož jsem se účastnil.
Nikdy jste neměl období, kdy vás kolo štvalo a na cyklistiku jste zanevřel?
Ne. Já se kolu věnoval hlavně v souvislosti s triatlonem. První proběhl už na podzim čtyřiaosmdesátého, který jsme uspořádali s kamarády z plaveckého oddílu Bohemians. V IKEMu máme dokonce triatlonový klub. Já se účastnil mistrovství Evropy i světa lékařů.
Jste zastáncem silniční cyklistiky nebo spíše tíhnete do terénu a k horským kolům?
Vždy si vybírám podle nálady a chuti. Aktuálně mám třeba půjčené celoodpružené horské kolo s devětadvacítkovými koly. A je to fantazie. Přitom jsem měl strach, že jsem na takový stroj malý. Kvůli triatlonu jsem jezdil ale hlavně na silnici. Už v mládí jsem si pořídil lepší kolo, protože Favorita jsem vyměnil s rodiči za kytaru a můj stroj dostala sestra. Dnes vlastním dvě krásná karbonová silniční kola. Ale mám i skvělé biky. Pamatuji si, jak můj kamarád Jan Vedral (bývalý sjezdař a trenér naší sjezdařské reprezentace) dovezl do Česka jedno z prvních horských kol. V Rokytnici nad Jizerou nám ukázal, že je malý převodník vpředu menší než největší kolečko na zadní kazetě.
Novým trendům v cyklistice se nebráníte?
Vůbec ne. Byl jsem na bodyfitingu, abych měl vyladěný posed. A letos na jaře jsem testoval sedlo, které představují vlastně jen dvě taková křidélka. Zpočátku jsem k tomu neměl moc velkou důvěru. Často jsem zastavoval a hledal správné nastavení. Ale když jsem polohu vyladil, byl jsem nadšený. V kopcích jsem se hezky zapřel a nemusel vůbec vstávat. Navíc je to zdravější. Cyklisté, kteří najedou deset tisíc kilometrů za rok, tak mají častěji karcinom prostaty, což tento typ sedla vylučuje. Vážně jsem byl příjemně překvapený.
Kolik kilometrů v sedle během sezony zvládnete?
Netuším. Hlavní důvod je, že nemám na všech kolech computer. Navíc jezdím nepravidelně. Často se chystám, a pak začne pršet. A já jezdím jen v dobrém počasí. Dělám cyklistiku pro radost. Navíc jezdím minimálně na čtyřech kolech současně, takže dopočítat se na konci sezony najetých kilometrů je nemožné.
A kolik kol vám doma vlastně stojí?
Hodně. K sedmdesátinám mi v IKEMu dali francouzské závodní silniční kolo z třicátých let minulého století bez přehazovačky s karbidovou lampou. Také mám cestovní kolo Peugeot z rohu 1942. K tomu silniční kola a horská. Také mám Amuleta, což bylo moje první bikové kolo.
Už jste si pořídil i elektrokolo?
Ne. Ale chci zdůraznit, že proti elektrokolům nemám vůbec nic. Díky nim se mnoho lidí dostalo do přírody. Nesedí u televizí či v hospodách, ale hýbou se. Určitě dospěji do věku, kdy nebudu schopný kopce ušlapat a rovněž si elektrokolo pořídím. Manželce už jsem jej dokonce koupil. Ale rozhodně by si nikdo neměl nechávat odblokovat motor, který standardně pomáhá jen do určité rychlosti.
Stále se účastníte závodů. Jsou pro vás motivací výsledky nebo jde o radost z pohybu?
Jde o velkou výzvu. Vybírám si závody, kdy si dám vážně do těla. V minulosti jsem absolvoval Jizerskou padesátku a ta mě nenadchla. Po panelech, šotolinových cestičkách… Ale třeba nyní o víkendu jsem jel úvodní díl seriálu Nova Cup v Sázavě. Hodně těžký závod, kdy se jede v kopcích kolem řeky Sázavy, jsou tam brody. Velká makačka. Jedním z největších zážitků však bylo mistrovství světa lékařů, kde jsem skončil čtvrtý.
Šlo o měření sil v silničním závodě?
Šampionát pořádaný v roce 2013 v Česku se skládal z časovky jednotlivců, silničního hromadného závodu, bikového závodu a dráhy tvořené sprintem na pět set metrů a stíhačkou na dva kilometry. Vždy jsem si myslel, jak velká otrava je dráhová cyklistika. Na Třebešíně jsem ale pochopil ten adrenalin. Strašně jsem se bál. Když jsem vyjel po dráze trošku výše a kolo se rozjelo, tak jsem si říkal, že jestli se rozmáznu na ten beton, bude to pohroma. Dokonce mě cyklisté lákali do Stromovky na krátkou dráhu, ale netroufal jsem si. Nicméně úplně největší akcí, které se účastním, je nesoutěžní cyklotour Na kole dětem. Letos jsem se kvůli změně termínu v důsledku pandemie koronaviru nemohl účastnit od začátku, ale jde o parádní akci, kdy se získají finanční prostředky pro děti po onkologické léčbě.
Když zrovna nezávodíte, jste cyklista požitkář, který si zastaví na kávičku?
Člověk se musí smířit s tím, že s přibývajícím věkem klesá maximální tepová frekvence. Takže na silnici jezdím raději sám, na pohodu. A když mám trénink dlouhý třeba padesát kilometrů, tak nestavím. Ale pokud jsem ve výletním módu či větší skupině, tak se podřídím. Vždy mě láká pivo. Ale dávám si maximálně jednu desítku, protože mi pak těžknou nohy. Tudíž cucám Kofolu a pivo přijde na řadu až v cíli.
