Vyhrál mistrovství republiky i mistrovství světa na vysokém kole, v jehož sedle, absolvoval trasu legendární Tour de France, španělské Vuelty či italského Gira. Už jedenáct let je však cyklistickým vrcholem Josefa Zimovčáka cyklotour Na kole dětem.
Cílem projektu je získání finančních prostředků na pomoc a podporu onkologicky nemocných dětí. „I kdybychom vyloudili úsměv na tváři jediného dítěte, má naše snažení smysl,“ říká třiašedesátiletý rodák z Veselí nad Moravou a zakladatel projektu před středečním prologem v Hlučíně.
Cyklotour Na kole dětem má letos na programu už jedenáctý ročník, přestože republiku ochromila pandemie koronaviru. Hrozilo, že akci neuskutečníte?
Ani na sekundu mě nenapadlo, že bychom celou akci rušili. Nebudeme se přece kvůli pandemii koronaviru tvářit, že je konec světa a nezalezeme do děr. Vybrané finance jsou určené dětem, které ukončí onkologickou léčbu. Ze získaných prostředků platíme prostřednictvím nadací ozdravné pobyty. Naše snažení není o vítězství, dokazování si rychlosti v kopcích… Jde o děti. Proto byla verze, že v krajním případě pojedu s někým třeba jen ve dvou. Nakonec vše dobře dopadlo.
Dáváte si před každým dalším ročníkem cíl, kolik by měla akce dětem přinést finančních prostředků?
Aniž bychom ujeli jediný kilometr, už před startem první letošní etapy bylo na transparentním účtu přes milion korun. To je fantazie. Během jedenácti etap máme šedesát zastávkových měst a obcí, dalších více než tři sta projedeme. A všechny projekt podporují. I v nynější nelehké době. Získal jsem na kole duhový dres mistra světa, vyhrál republikový šampionát, ale největší vítězství mojí kariéry je každoroční uskutečnění akce Na kole dětem a radost dětí.
Jste zakladatelem a patronem projektu Na kole dětem. Vybaví se vám na prahu druhé desítky úplný začátek?
Velmi dobře. Byl takový nenápadný. Kamarád mě pozval na akci, kdy jsem jel z Bratislavy do Znojma na vysokém kole. Měl onkologicky nemocné dítě. Já si říkal, že bychom měli uspořádat vícedenní akci. První ročník byl velmi skromný. Neměl jsem zkušenosti, pár věcí podcenil, nebyl jsem dostatečně důsledný a zažil i určitá zklamání. Ale postupně jsem si kolem sebe vytvořil tým lidí, na které se mohu spolehnout. Vozík jsme roztlačili a nechceme zastavit.
Pojedete všech jedenáct etap v čele pelotonu tradičně na vysokém kole?
Pojedu, ale jen částečně. Jezdím na vysokém kole třicet let a nadešel čas se vrátit blíže k zemi. Budu kombinovat vysoké kolo s klasickým silničním.
Odradily vás od projetí celé trasy na vysokém kole dva drsné pády z loňského ročníku?
Já nemám problém se zraněními. Spadnout jednou je marketingově zajímavé, ale když člověk padá opakovaně, už to zase tak přitažlivé není. A hlavně časté karamboly ohrožují projekt, a tudíž pomoc dětem, což není žádoucí. Myslím, že loňský ročník mi vystavil účet za předešlých deset let. Při prvním pádu jsem si pochroumal nos a musel na šití. Ale při druhém jsem měl natržený stehenní sval a nemohl ročník dokončit v sedle. Nechci cyklotour ohrozit.
Zvažoval jste dlouho změnu zaběhnutých pořádků a přesednutí na jiný bicykl?
Jakmile vše funguje hladce, je to podezřelé. Když jsem před patnácti lety jel Tour de France v režimu profesionálů, spadl jsem poslední den hodně drsně. Byla to symbolika. Po šťastných dnech vždy musí přijít nějaký propad. Nechci riskovat další zranění. Navíc jsem dostal od partnera akce, společnosti Škoda, jejich firemní kolo. A jde o úžasnou hračku. Jede skoro samo. Kamarádi už mi říkali, že je takového parádního stroje pro mě škoda.
Trénujete v průběhu jara na cyklotour?
Cíleně a velice pečlivě se připravuji. Kdybych nebyl schopný sportovně zvládnout všechny etapy, měl bych pocit, že lidi podvádím. Pokud chci mávat do kamer, musím něco obětovat a být ve stoprocentní kondici. Před každým ročníkem chci mít najeto pět tisíc kilometrů, což se daří naplnit.
Na kole pravidelně jezdíte v sandálech. Neriskujete zranění v případě pádu nebo škobrtnutí?
Používám obyčejné pedály, na které jsou sandály fajn. Když prší, tak voda odteče a netrápí mě vlhké boty. Občas mi někdo předhazuje, kolik ztratím energie nevhodnou obuví. Ale přijde mi to komické s ohledem na fakt, že pomáháme dětem po onkologické léčbě.
Jak se tradice s používáním sandálů zrodila?
Když jsem jel v roce 2005 Tour de France, tak mi po desáté etapě slezly nehty. Jedna etapa trvala přibližně čtrnáct patnáct hodin. Jak člověk tlačí do pedálů, noha se neprokrvuje. Vydržet v závodních tretrách bylo nemožné. Ale kamarád mi tehdy půjčil sandály. Díky nim jsem svoji první Tour de France dokončil a už jsem je nesundal.
