Podnikla výjimečnou cestu. Oblíbená česká spisovatelka Tereza Boučková procestovala na kole Bhútán a napsala o výjimečném zážitku v sedle kola knihu Bhútán, má láska, která je na pultech knihkupectví od poloviny května. Jaké to je šlapat do tří tisíc metrů a jak se na cyklisty v sedle bikových kol tvářili místní lidé?
Jak vás napadlo procestovat Bhútán na kole?
To je taková souhra náhod. Plánovali jsme s mužem cestu do Bhútánu a chtěli jsme vyzkoušet něco výjimečného, k čemu budeme mít s přibývajícím věkem stále méně sil a odhodlání. A na co taky už později zřejmě nebudeme mít peníze.
Jezdí někdo v Bhútánu na kole?
Potkali jsme asi tři cyklisty.
Jaké vlastně je brázdit necyklistickou zemi na kole?
Tahle cesta chce určitě trénink. A to nejen proto, že se jezdí vlevo! Zájezd jsme si koupili u cestovky a jmenoval se Bhútán na kole v pohodě. To mimo jiné znamená, že jsme měli být do sedel, která jsou ve výšce od skoro tří tisíc metrů, vyvezeni. Jenže náš průvodce s třicetiletou praxí brzy zjistil, že lidé v naší skupině jsou v docela dobré cyklistické kondici, tak se zájezd velmi rychle změnil na Bhútán na kole. Ale každý si mohl vybrat – a já jsem toho využívala.
Kolik kilometrů denně jste našlapali? A který úsek bylo nejnáročnější zdolat?
Denní limity byly různé. V původním plánu bylo, že najedeme celkem asi pět set kilometrů. To není na deset dní ježdění moc. Ale v Bhútánu jsou veliké výškové rozdíly. Třeba i dva kilometry na jednu etapu. K tomu taky navštěvujete kláštery a tak…
Já jsem našlapala něco málo pod pět set kilometrů. Celý týden jsem totiž mohla jíst jen suchou rýži a mrkev. Asi tušíte, proč. K tomu jsem pak – asi z oslabení – ještě celkově onemocněla. Jsem ovšem pyšná na to, že jsem i v tomhle stavu dvakrát vyšlapala na kole do výšky hodně přes tři tisíce metrů. Pokořila jsem i sedlo Thrumshingla Pass ve třech tisících sedmi stech osmdesáti metrech! Začínala jsem ovšem stoupat jen asi ve dvou tisících devíti stech metrech. Ono je docela kumšt to udýchat, i když jste aklimatizovaní. Myslím, že tenhle svůj výkon už nikdy nepřekonám.
Proč vlastně jet do Bhútánu?
Bhútán je nádherný. Je tam krásná příroda, která je za každým sedlem jiná. Úplně vám očaruje duši. A krásné je i to ostatní: skromní lidé, senzační průvodci, kláštery s magickou atmosférou, všemocné penisy na každém kroku – pro nás Evropany neskutečné zbožštění tohoto pánského nádobíčka.
Jak na skupinu osmi cyklistů reagovali místní lidé?
Hezky nás zdravili. Všude byli milí a ochotní – to jsem taky ještě na žádné cestě nezažila. Děti z nás byly nadšené.
Je snadné se v takové zemi orientovat?
To si přečtete v knížce.
Jezdíte na kole hodně často? Jaký typ používáte?
Jezdím kvůli páteři na celoodpruženém kole. Před Bhútánem jsem hodně trénovala, ale nemoc mě poněkud srazila v rozletu. Letos jsem začala s tréninkem už v zimě, na cyklotrenažéru…
Projela jste i část Jižní Afriky…
Byli jsme v Jihoafrické republice, v Kapsku. Bylo to tam rovněž hezké, ale moje srdce patří Bhútánu. A Bhútánu jsem tak plná, že na žádnou jinou zemi teď vzpomínat nechci.
Kam byste se ještě ráda podívala?
Tak to právě nevím. Ale bojím se, že takový zážitek, jaký jsem měla z Bhútánu, už se asi nikde nezopakuje. Tam se potkalo všechno: bezvadní lidé v zájezdu, senzační průvodce (náš i bhútánský), nádherná krajina, okouzlení z úplně jiného způsobu života… A s mužem jsme se ani jednou nepohádali, to se taky počítá. Nevím, jestli se mi ještě podaří něco podobného prožít. Rozhodně mi ale čas utíká. Bude mi třiašedesát. A to je každá cesta především boj s vlastním tělem.
