Nesnáší trénování v interiéru. Válce či stacionární trenažér jsou pro něj takřka zapovězená slova. V době pandemie koronaviru šlo však pro profesionálního závodníka o zásadní problém. Tím spíše, pokud je jeho domovem Apeninský poloostrov patřící k nejvíce zasaženým lokalitám. Italský cyklista Umberto Marengo, člen formace Vini Zabu KTM, si však dokázal i ve svízelných okamžicích poradit.
„Byť je počasí mimořádně škaredé, prší, je mlha, mrazivo, stejně dávám raději přednost tréninku v přírodních podmínkách. Už musí být vážně hnusně, abych použil domácí trenažér,“ popisoval sedmadvacetiletý závodník.
Vyhrál etapu při Tour of Utah
Koronavirus zbrzdil jeho slibně se rozvíjející kariéru. Mezi profesionály je letos teprve druhý rok. Závodit začal v devíti letech na znamení úcty k dědečkovi Matteovi. Přestože byl součástí menších italských týmů i v juniorských letech, smlouva nepřicházela. Ale Marengo se nevzdal. „Jsem tvrdohlavý a šel jsem si za svým,“ vysvětloval.
„Někdo je připraven na profesionální úroveň ve dvaceti, jiní potřebují více času. Já byl ten druhý případ,“ vypravoval Marengo, který hned v prvním roce mezi profesionály oslnil etapovým triumfem v Tour of Utah. „Jasný důkaz, že jsem schopen měřit se s nejlepšími.“
Doufá v Giro
Cílem letošního snažení bylo květnové Giro. Pro Italy posvátná etapová bitva na domácí půdě. Jenže koronavirus Marengův sen zhatil. „Ulevilo se mi, když jsem viděl Giro v kalendáři s říjnovým datem,“ říkal, když konečně mohl s bratrem po boku po zrušení nejdrastičtějších omezení vyrazit na skutečný trénink.
„Když jsem seděl doma, nechtěl jsem o závodech přemýšlet. Nebylo to dobré pro psychiku. Ale teď je to jiné. Giro je můj sen. A věřím, že se naplní,“ pronesl borec, který před vypuknutím pandemie stihl etapové závody v Argentině, Kolumbii a Spojených arabských emirátech.
Právě únorová etapová bitva byla na dlouhé dny pro Marenga posledním svezením v sedle kola v přírodních kulisách. Koronavirus následně udeřil v plné síle. V Itálii byla vyhlášena přísná opatření, cyklisté nesměli trénovat venku. „Udržovat se doma na válcích bylo strašné,“ přiznal v rozhovorech pro italská i mezinárodní média.
Šedesát minut na trenažéru, pět hodin v ulicích
Rozhodl se proto, po absolvování povinné karantény, trénink okořenit. Na záda připevnil speciální kabelu a na kole rozvážel jídlo seniorům či potřebným. „Vlastně mě k tomu nápadu přivedla chuť na zmrzlinu. S přítelkyní jsme si řekli, že jedině prostřednictvím poslíčka je něco takového možné. A tak mě napadlo, že bych mohl být na kole hodně užitečný,“ popisoval Marengo.
„Zeptal jsem se vedení obce. Byli rádi, že pomohu s dodávkami domů. Rozvážel jsem hotové jídlo, zmrzlinu a nakupoval potraviny. Spolupracoval jsem s třemi obchody a dělal jim vlastně doručovatele,“ vysvětlil.
Vždy po snídani absolvoval v bytě posilovací cvičení, trénink na nenáviděném trenažéru, a pak vyrazil do ulic. „Na válcích jsem vydržel maximálně šedesát minut. Ulice jsem ale brázdil celé odpoledne, čtyři až pět hodin. Spíše než fyzická příprava, to celé bylo skvělé pro moje duševní rozpoložení. Mohl jsem trávit určitý čas venku a měl jsem pocit, že dělám něco užitečného,“ přemítal.
„Za den jsem najel tak čtyřicet až padesát kilometrů. Jednou jsem dokonce udělal sedmdesát, což bylo fajn,“ usmíval se borec zvyklý jezdit denně štreky přes sto kilometrů. „Byl jsem prostě v pohybu v reálném prostředí v sedle kola,“ lebedil si rodák z Roleta.
