Bolest ve všech podobách zažil při cyklistice. Po drsném karambolu v Izraeli skončil na jednotce intenzivní péče. Na kolo se ale dokázal vrátit. Připravil se na Cape Epic, mezi bikery legendární etapovou bitvu. Rodinu okrádal o společný čas, stovky hodin prožil přípravou, a když už byl v Kapském Městě, závod byl kvůli epidemii koronaviru zrušen. David Trávníček tak zažívá bolest spíše duševní. „Asi mi to není souzeno,“ krčí rameny.
Letošní epická bitva v divočině Jihoafrické republiky měla být pro více než nadšeného hobby cyklistu pomyslnou tečkou za dřinou v sedle kola. „Chtěl jsem si splnit určitý sen, prodat kola a jezdit už jen s rodinou. A závody maximálně doma za komínem,“ vysvětluje.
Jenže epidemie koronaviru všechny plány Davida Trávníčka rozcupovala. Alespoň z hlediska závodního. „Organizátoři slíbili, že do konce března se vyjádří k otázce startovného. Ke dnešnímu dni nic nevím a spíš očekávám, že se startovné vracet nebude,“ krčí rameny. Řeč je o položce 135 tisíc korun jen za startovné.
Před maratonem v New Yorku 13 tisíc kilometrů v sedle
Cesta na neuskutečněný start epického závodu zahrnuje deset let sportovní dřiny. „Trpěl jsem nadváhou a začal běhat. A díky kamarádovi zkusil nejprve půlmaraton. A udělal jsem všechny chyby, které si člověk představí. Několik let jsem se pak chystal na maraton. Když jsem v Berlíně absolvoval první, na šestatřicátém kilometru jsem se rozbrečel, protože jsem věděl, že to zvládnu. Ale v cíli mi hlavou běžela jen jediná myšlenka: Tohle je vše? A tak jsem si dal cíl zkusit čas pod tři hodiny,“ vypravuje.
Pro druhé absolvování tratě přesahující dvaačtyřicet kilometrů si zvolil New York. „Najel jsem ten rok třináct tisíc kilometrů na kole. Běželo se v listopadu, takže jsem si měsíc vyčlenil na rozběhání. Šlo o neuvěřitelný zážitek. Trasa byla od startu do cíle obsypána lidmi. Běžel jsem rychleji, než jsem čekal. Ale v cíli jsem si uvědomil, že tři hodiny nejsou splnitelný čas.“
Veškerou energii směřovanou k aktivnímu sportu tak věnoval kolu. Pravidelně se účastnil seriálu Kolo pro život, jemuž z pozice ředitele projektu šéfuje, postupně přešel k etapovým závodům. „Už v roce 2014 jsem se vsadil, že nejpozději do tří let Cape Epic pojedu. Tehdy na realizaci nedošlo,“ vzpomíná.
V Izraeli měl štěstí, že přežil
Nicméně na podzim 2018 vyrazil na Epic Izrael. V jednom ze sjezdů se zle potloukl. „Byl jsem rád, že jsem zůstal živý,“ vrací se Trávníček k děsivému pádu. Měl zlomených několik žeber, utrpěl zlomeninu klíční kosti a lopatky, přetrhané vazy a šlachy v malíčku levé ruky. Nespočet tržných ran. „Nejsem ten typ, který si řekne červená, zpomal,“ krčí rameny. S pohybovými aktivitami po vyléčení začínal od nuly. Ale o dvanáct měsíců později byl na startu znovu.
„Aby měl člověk na takovém závodě dobrý pocit, potřebuje v nohách roky přípravy. A štěstí v konkrétní sezoně, že vydrží bez zranění. Všechno se sešlo. A já v cíli neměl pocit, že mám v nohách čtyři etapy. Nabral jsem sebedůvěru,“ vypravuje.
Hned po dojezdu řešil s blízkými, že chce udělat ještě jeden krůček. „Zažít Cape Epic. Tour de France na horském kole. Protože jsem chtěl okusit etapák, při němž vydám skutečně všechno.“
Příprava na Cape Epic jako mentální cvičení
Podařilo se mu sehnat startovní číslo. „Obětoval jsem celou zimu a na dovolenou jezdil s kolem. Pakárna.“ Najel dvacet tisíc kilometrů. „Už to nemělo nic společného se zábavou ze sportu. Po práci jsem si sedl na trenažér. Při intervalových trénincích se mi dělalo blbě. Bolest jako prase. Stavy, kdy jsem málem padal z kola. Třikrát jsem jel na soustředění. Celá příprava byla i obrovským mentálním cvičením, co je schopný člověk vydržet,“ směje se.
Když vstřebal všechnu fyzickou bolest, celý nadšený vyrazil s parťákem Martinem Zeithammerem do Jihoafrické republiky. „Chtěl jsem poznat jiný rozměr závodění než v Česku. Tématem pro mě nebyl výsledek, ale časový limit. Užít si sport. Žádná ambice jako doma, kde chce každý porážet souseda,“ vysvětluje Trávníček.
Několik dnů ladil formu přímo v dějiště, než jej domů poslal verdikt organizátorů o zrušení závodu kvůli epidemii koronaviru. „Jsem sice cyklistický magor, ale umím si spočítat, kolik financí mě stál Cape Epic včetně přípravy. A co za to může mít rodina,“ říká Trávníček.
„Jsem zklamaný, že se můj sen nenaplnil, ale věšet se nebudu. Nejvíc frustrující je zjištění, kolik času jsem obětoval. U nejstarší dcery si uvědomuji, o co všechno jsem přišel. Mám další tři děti. Nechci jejich vývoj promarnit. Pokud bych se pustil do celé operace Cape Epic znovu, stejně bych žil v nejistotě, že veškeré náklady i úsilí přijde vniveč. Kolo pro mě teď už bude jen ve spojení s rodinou,“ plánuje Trávníček.
„Budeme objíždět jednotlivé závody seriálu Kolo pro život. Je jich patnáct a všechny jsou krásné. Podařilo se nám s kolegy udělat za poslední roky spousty práce. Jdeme s dobou, moderními trendy. Myslím, že si u nás všichni přijdou na své. Já jsem náročný cyklista, takže jsem náročný i na podřízené, a myslím, že držíme velmi vysoký standard. To teď bude takový můj český Epic,“ uzavírá Trávníček s úsměvem kapitolu afrického dobrodružství.
