Podstoupila osm operací. Přestože se Alex Borská pere s vážním postižením páteře, má smělé plány. Jedenáctiletá dívka se stala tváří projektu #BIKEFLUENCER platformy We Love Cycling a sní o startu na paralympiádě v Paříži v roce 2024 na handbiku. „Sport dostal Alex do jiného světa,“ říká o vítězce Českého poháru juniorů a aktuální mistryni České republiky její maminka Michaela Borská v rozhovoru o životě mladé ambiciózní dívky.
Kdy si Alex vzala do hlavy, že bude startovat na paralympiádě v Paříži v roce 2024?
Před časem jsme si udělali s manželem výlet do Holandska. Alex prohlásila, že by raději vyrazila do Paříže. Tak jsem jí řekla o paralympiádě a ona se hned ptala, zda se tam bude závodit na handbiku. Bude to mít těžké. Ale Alex se skamarádila s paralympijským cyklistickým šampionem Jirkou Ježkem, dvakrát spolu byli trénovat, tak věřím, že pro ni bude dobrým rádcem a motivátorem.
Kdy jste zjistila, že má Alex vážné postižení?
Alex je z dvojčat. Během těhotenství se ukázalo, že má její sestra velké problémy, proto se holky narodily v jednatřicátém týdnu. Lékaři si mysleli, že Emu zachrání, ale den po porodu zemřela. Zdravotní problémy se objevily i u Alex. Měla rozštěp páteře. Prognózy byly velice špatné, ale já se jen tak nevzdávám. Zakousla jsem se do toho. První rok jsem jenom odstříkávala mateřské mléko, cvičili jsme Vojtovu metodu, jezdili na rehabilitace a po lékařích a čekali na operace.
Kolik operací Alex podstoupila?
Šest velkých, dvě malé a další ji ještě čekají. Nejtěžší byla operace míchy. Lékařům se podařilo ji uvolnit a upravit okolí rozštěpu. Byl to zázrak, protože se zabránilo celkovému ochrnutí. Podobná – velmi nebezpečná operace, která může skončit ochrnutím – by se musela opakovat, pokud by Alex hodně vyrostla. Naštěstí se zdá, že bude menšího vzrůstu. Každé dva až tři roky chodí na operace, kde jí zkrácenou nožku prodlužují, aby mohla lépe chodit. Pak by mělo následovat srovnání kyčle, místo níž má Alex pakloub. To už se ale musí rozhodnout sama, jestli takový zásah bude chtít podstoupit. Výhrou bylo, když se Alex ve dvou letech postavila na nohy a naučila se chodit s berlemi.
Jaký je její celkový zdravotní stav v současnosti?
Nyní si dojde na krátké vzdálenosti, vozík používá jen na delší trasy. Neohne nohu v koleni, nepohne kotníkem. Když má nataženou nohu, tak si ji nepřitáhne k tělu. V každodenním životě to znamená, že si neobuje botu, nenavlékne ponožku a těsné kalhoty, nezaváže tkaničky, neutře nohu ručníkem, potřebuje pomoci s nastupováním do auta a další věci, které zdraví lidé berou jako samozřejmost. V těchto případech je odkázaná na pomoc okolí. Handbike a sport jí dostali do jiného světa, pomohli jí vyrovnat se s hendikepem, strašně chce závodit. Když dostala první kolo, hned se ptala, kdy se konají nějaké závody a po čtrnácti dnech už na nich startovala.
Je vaše dcera bojovnice? Jak byste ji popsala?
Energická, houževnatá, plachá i stydlivá. Alex je bojovnice, často bojuje i sama se sebou. Dám vám příklad: před necelým rokem jí hrozila amputace nohy, protože v ní měla zánět. Nohu má atrofovanou, často se jí vracejí záněty, se kterými končí v nemocnici na kapačkách. Klidně prohlásila, že když nebude moct jezdit na handbiku, bude hrát basket. Bere to tak, že chce sportovat, a že si k tomu cestu najde. Máme tři děti, a tak mám srovnání: když sportovala starší dcera a někam se jí nechtělo, tak jsme ji tam nedostali.
Alex je opravdu lvice…
Neměla nikdy žádný odklad, žádné úlevy. Chováme se k ní jako ke zdravému člověku, i když mi občas někdo říká, že jsem krkavčí matka. Alex s tím bude žít celý život a musí si umět pomoci co nejvíce sama.
Jak často dcera sportuje?
Plave a jezdí na handbiku. Čtyřikrát týdně trénuje v Praze na Strahově v oddílu ParaPlavání Praha v týmu Jana Nevrkly, šéftrenéra paralympijských plavců. Na handbiketrenažéru je denně, na handbiku za normálních okolností skoro každý den. Jezdila jsem s ní já, ale už jí nestačím, musím si pořídit elektrokolo. A tak jezdí s manželem, ale na novém karbonovém handbiku, který dostala v březnu, už ji skoro nedohoní ani on. Jezdí spolu pět až deset kilometrů, zvládají i patnáct až pětadvacet kilometrů. Často jezdí na cyklostezku u Labe nebo kolem Ploskovic, kde bydlíme. Já se jdu často s nimi projít, měřím jim čas a trávím čas s šestiletým synem, který jede na koloběžce nebo na kole.
Je závodní program Alex hodně perný?
Čtyřikrát do roka startuje na plaveckých závodech, osmkrát ročně má závody Českého poháru na handbiku, a asi desetkrát ročně jezdí poměřit síly na amatérské závody, často i s dospělými. Letošní výzvou je červencový závod „Hajnická 12“ v Hajnicích, který trvá dvanáct hodin. Doprovodí ji Markéta Peggy Marvanová, česká maratonská bikerka. Snad se uskuteční podle plánu.
Jak to všechno s manželem zvládáte?
Čas je nutné mít zorganizovaný a pomáhají prarodiče, hlavně moje maminka. Vystudovala jsem vysokou školu ekonomickou a pracuji jako finanční poradce. Dělám na poloviční úvazek a jsem OSVČ, takže si s časem hospodařím, jak potřebuji. Manžel pracuje jako lékárník.
