„Epic není extrémně náročný profilem trati. Jde o součet všech faktorů. Osm dnů v sedle, v pekelném tempu. K tomu brutální klimatické podmínky a nevyzpytatelná trať,“ přemítá Kristian Hynek, jednička týmu Future Cycling Northwave. pyšnící se triumfem z ročníku 2014 po boku Němce Roberta Mennena.
„Brutální únava,“ pojmenovává Jaroslav Kulhavý z formace Specialized dvěma slovy soutěž, na níž už v roli olympijského šampiona slavil triumf v roce 2013 se Švýcarem Christophem Sauserem. Prvenství si zopakovali v sezoně 2015, Kulhavý pak po boku Američana Howarda Grottse pozici nejúspěšnějšího českého závodníka na Cape Epic potvrdil v roce 2018. Tehdy slavil v kategorii masters prvenství Ondřej Fojtík v týmu s Italem Massiem Debertolisem. Letos Kulhavý sní o další výhře na africkém dobrodružství, které se stalo ve světě horských kol ikonickým.
Kristian Hynek na Cape Epic. Foto: Michal Červený
Peklo pro šťastné bikery
Je otevřené pouze pro 650 dvojic, každá zaplatí přibližně sto třicet tisíc korun startovné. S výjimkou míst určených profesionálním týmům je o zbytek pozic doslova „rvačka“ a startovní čísla jsou vždy vyprodána za pár desítek sekund. Na šťastlivce však čeká peklo.
Letos během osmi dnů absolvují závodníci 647 kilometrů a 15 550 výškových metrů. Ve startovním poli jsou i čtyři hrdinové nesoucí označení Last Lions, kteří mají v nohách všech šestnáct ročníků čítajících dosud 12 126 kilometrů a 251 967 výškových metrů. Pravidlem je spalující žár, prašné planiny, kamenité výstupy, sjezdy plné skrytých hrozeb v podobě kmenů či kamenů pod trávou.
„Tamní příroda je neuvěřitelná krásná. Občas se jede mezi vinicemi, že si člověk připadá jako v Toskánsku,“ líčí Kulhavý. Idylka? Ale kdeže! „Stračí přejet horizont a pod koly člověk drtí vyprahlou kamenitou cestu, na totálně otevřené planině proti větru,“ odfrkne si Kulhavý. Strašákem pro účastníky je kontakt s místní faunou. „Já naštěstí potkal jen opice. Relativně velké. Pěkně jsem koukal, to se ví. Byly větší jak dítě, přeběhly mi přes cestu. Před tím jsem je viděl maximálně v zoo,“ vzpomíná Kulhavý.
Němec Robert Mennen, tehdy parťák Kristiana Hynka, v ročníku 2013 napálil v plné rychlosti do antilopy klipsrpinger. A Jeremiah Bishop se před pěti lety potkal s nejjedovatějším hadem Jižní Afriky. „Ležel mu přímo přes cestu v trávě. Prakticky současně na místo dorazil jeden domácí závodník a byl tak vyděšený, že strachem málem spadnul z kola. Podle místních jde i o nejrychlejšího hada světa, takže ho kluci objížděli uctivým obloukem. Mně se naštěstí podobné zážitky vyhýbají,“ vypravuje Hynek.
Na nebezpečí kontaktu s jedovatými hady jsou bikeři upozorňováni denně na mítinku před startem etapy. Jak se závod vyvíjí, jsou však kontakty s divokými zvířaty výjimečné. Cyklisty na špici provází televizní helikoptéry, součástí závodu jsou žurnalisté v autech a fotografové na motocyklech. „Jen když se jede rezervacemi, zahlédneme občas třeba slony nebo nosorožce. Není to tak, že by se zvířata proháněla mezi námi,“ popisuje Kulhavý.
Lonští vítězové Cape Epic – Nino Schurter a Lars Forster. Foto: Michal Červený
Nicméně zatímco na špici, kde se bojuje o vteřiny, slávu a peníze je rušno, na chvostu pole je klid, který zvířatům vyhovuje. A tak když si jeden z borců na horském kole opřel před dvěma lety svůj stroj o pletivo rezervace, aby si odskočil, po návratu oněměl úžasem. Řídítko jeho bicyklu cumlal v tlamě lev, byť za plotem.
Mezi elitou se fair play nenosí
A to je další úskalí výjimečného závodu… Pokud se účastníkům s jejich kolem něco stane, musí si poradit sami. Rozestup mezi jezdci jednoho týmu přitom nesmí překročit dvě minuty. V každé etapě jsou tři technické a občerstvovací zóny, kde má každý tým svůj box s jídlem a náhradními díly. I proto největší „stáje“ nasazují do závodu kromě elitní formace i rezervní tým, který v případě potřeby poskytne stájovým jedničkám třeba ráfek z vlastního kola. A protože se Cape Epic stal legendou, která týmům garantuje slávu, finance a popularitu, zapomeňte na fair play. „Viděl jsem, jak se útočilo na občerstvovacích zónách,“ připouští Kulhavý nesmlouvavou bitvu mezi elitou.
Když konečně cyklisté dorazí do cíle etapy, nečeká je žádný komfort. Profesionálové mají k dispozici obytné vozy, někteří volí dojíždění do dostupných penzionů. Amatéři i zbytek karavany nocuje ve stanovém městečku. Stravují se společně. Což je další úskalí obřího podniku. Žaludeční problémy jsou častou příčinou odstoupení či obřích ztrát a boje o časový limit. I proto si profesionálové najímají vlastní kuchaře a úzkostlivě si hlídají stravu. „Je to velký strašák,“ přiznává Hynek a netají se obdivem k amatérům. „Zasluhují uznání. My máme veškerý servis, oni jsou odkázaní sami na sebe,“ říká Hynek. „Když někdo přijde a chce poradit, něco probrat, nikdy neodmítnu,“ přitakává Kulhavý před bitvou startující v neděli.
