Francouzský inženýr Étienne Bunau-Varilla navrhnul Vélo Torpille, neboli Torpédové kolo, v roce 1913. Odpor vzduchu se snažil ošálit tvarem podobným vzducholodi Zeppelin. Marcel Berthet stanovil na tomto aerodynamickém kole nový rekord, když 5km na velodromu Vel d’Hiv v Paříži ujel za 5 minut a 39.3 sekund, což odpovídá průměrné rychlosti 53 km/h. Kořeny UCI zákazů sahají snad až sem, protože tehdejší cyklistická unie tento design zakázala kvůli nesportovní výhodě, kterou kolo poskytovalo. To je důvod, proč toto kolo dnes nikde nekoupíte, ani kdybyste chtěli.
Elswick-Hopper Scoo-ped, jehož název sám o sobě byl dostatečným důvodem k neúspěchu, byl představen v roce 1959 v Anglii jako alternativa k vlastnění automobilu. Cílem bylo přesvědčit britské občany, že auto nepotřebují a komfortně se můžou dopravovat i na tomto stroji. Návrhář Maurice Moss byl zcela očividně inspirován italskými mopedy padesátých let. Sklolaminátová karosérie byla připevněna k běžnému ocelovému rámu a Moss se snažil stroj nabízet lidem, kteří odmítali kolo ze strachu z toho, že do práce dojedou mokří a špinaví. Proto se v přední části karosérie rozšiřovala, a nabízela ochranu před vodou a špínou ze silnice podobně jako na skůtru. Ale doslova nikdo si tento vynález nepořídil. Byly vyrobeny pouze tři tucty těchto vozítek.
Návrh od designéra z Mercedesu automaticky neznamená, že se jedná o dobrý návrh. Kolo Sprick Active návrháře Odo Klose vešlo do historie jako jeden z nejhorších návrhů vůbec. Jeden z problémů, který se snažil Klose ve svém návrhu vyřešit je ten, aby řízení kola bylo více podobné volantu. Ale proč nahrazovat běžná řídítka, která jsou perfektně v pořádku? Tento „neproblém“ Klose vlastně ani nevyřešil, protože se ukázalo být velice náročně na kole zatáčet. Kolo i kola samotná byly vyrobeny téměř výhradně z plastu, a k jeho odhalení došlo v roce 1982 na Mezinárodní výstavě bicyklů a motocyklů, kde sloužilo jako reklama na knihu Cycling Art. Bylo vyrobeno zhruba 60 000 těchto kol, ale tento unikátní koncept rámu i řízení už nikdy více použit nebyl.
Když už jsme u toho plastu – kolo Itera, navržené v roce 1982 švédským návrhářským týmem automobilky Volvo, bylo vyrobeno téměř výhradně z tohoto materiálu. Cílem bylo vytvořit kolo nenáročné na údržbu pro každodenní dojíždění. Unisexový rám z materiálu, jehož systematický název je Akrylonitrilbutadienstyren doplněný o kola tvarovaná ze sklolaminátu nebylo tím nejvhodnějším řešením. Měkký rám, na kterém bylo vyčerpávající jet a řídítka, která se často lámala. A nejen to, stejně jako v Ikea bylo potřeba kolo si z krabice pomocí přibaleného nářadí smontovat. Ovšem složit židli z Ikea není tak složité, jako sestavit celé kolo, obzvlášť, pokud vám některé součásti chybí, což se také často stávalo. Itera byla představena velkou mediální kampaní a prodalo se jich zhruba 30 000, než to s nimi Volvo vzdalo.
Komerční neúspěch kola Bowden Spacelander dává jasně najevo, že cyklisté jsou praktičtí lidé vyžadující, aby jejich kolo dlouho a dobře fungovalo. V roce 1946 navržený Spacelander byl jako úkaz z budoucnosti a přijít o pár desítek let později, třeba by bylo všechno jinak. Návrhář Benjamin George Bowden navrhnul v originálním prototypu pohon řešený pomocí hřídele a taky dynamo pro usnadnění jízdy do kopce, takže to nebyl žádný horkou jehlou šitý nápad. Ale co ta ohnutá vidlice? V šedesátých letech za doprovodu swingu a pohupujících se tanečníků by toto kolo dobře zapadlo, ale kdo ví? Nejspíš by skončilo v zapomnění tak jako tak.
